|
Německo 2015
Daleko, ale přitom tak blízko...
Bojíte se, co bude? Co nás čeká, co čeká naše děti, vnoučata? Já ano. Učím se mít ráda změny, jde mi to špatně, ale snažím se. Terorismus vstoupil do mého života, když mi bylo 17 a seděla jsem na hodině chemie na americké střední. Paní učitelka se sesula k zemi a z očí jí tryskaly slzy... Tou dobou ředitel školním rozhlasem oznamoval náraz letadla do pentagonu. Kolem oběda už byly v kantýně obří televize, které přenášely obrázky dalších kamikaze do dvojčat. Je zvláštní, že když se stane něco tak absurdního, najednou člověk přestane rozumět jazyku, kterým je zpráva sdělována. Mozek tu informaci jednoduše odmítá příjmout.
Ještě po pěti letech jsem trnula hrůzou, když seděl Otík den co den v nejvyšším torontském mrakodrapu. Vůbec mi nepřišlo vtipné, když mi tehdá laškovně sdělil na obědě, že zrovna dnes ráno zabásli skupinu teroristů, kteří právě na BMO chystali útok.
Dnes šly do školy poprvé 4 děti z naší isenburské uprchlíkárny. Jeden z nich, třeťák, do té "naší". Jaké asi ve svém novém "doma" vyprávěl zážitky?
Mojí dceři je devět a dneska přišla celá posmutnělá. Povídala, jak drželi ve škole minutu ticha a jak jim paní učitelka vysvětlovala, co se v pátek v Paříži stalo. Přála bych si být zlatou muškou a slyšet, jak se srozumitelně a pochopitelně objasňuje teroristický útok, při kterém příjde o život přes 130 lidí devítiletým dětem. Každopádně si hrůznost pařížského masakru uvědomila celá třída docela jednoduše, když utrousila spolužačka, že byla její teta se sestřenicí a strejdou ve špatné pařížské kavárně. Strejda ještě v nemocnici bojuje o život, ale teta se sestřenicí jsou mrtvé.
Deti mají tu výhodu, že berou věci, tak jak jsou. Na rozdíl od nás mají šanci, že si prostě zvyknou... Třeba to jde, kdo ví?
R.I.P.
(ah)
|
