|
Německo 2017
Všecko má svůj čas…
Když jsem byla malá, fascinovala mě představa umět vyrobit látku pěkně od začátku do konce, přesně jako to umí krteček. Jakožto novopečená tkadlena, zabouchlá až po uši do jednoho Vobejdy, vyrazili jsme si na rande do už tehdy nějakýho nej muzea řemesel v Letohradě. Já, okouzlená důmyslností našich předků a vedle mě značně rozladěný kluk. „ Co to je za muzeum tohle? Tohle máme na chalupě na Podlesí, to má přece každý doma!“ Už mě měl. Zatoužila jsem chalupu navštívit. Na přetřes přišel i kolovrat, který je na půdě. Ve slabé chvíli mi ho ten ajťák slíbil věnem, když si ho vezmu… No a pak to přišlo, hledal Otík, hledala tchýně, proběhla svatba, narodilo se první dítě, kompletně se přestavěla podlesní chalupa na rodinný dům a kolovrat nikde…
Jenže všechno má svůj čas, a tak jsme se u stejného kontejneru se dřevem potkaly, když jsem vyvážela do sběrnýho dvora naší chalupní podlahu, dvě ženský. Jakmile jsem spatřila periferním rozmazaným mezibrýlním zrakem, že tam hodlá vhodit ne vysoce funkční nýbrž plně funkční kolovrat, rozbušilo se mi srdce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi ho ve vteřině šoupne do kufru a kruh se po sedmnácti letech uzavře.
Jenže jak se tak teď prohrabávám všemi možnými buddhistickými knihami, jsem už úplně zblblá. Co když se všechno děje z nějakého důvodu? Co když to není náhoda a co když je to znamení, že moje myšlenka zřídit řemeslnou školičku pro osamocené aziatky není úplně mimo mísu?
Jsem napjatá jak kšandy, co se se mnou bude dít a možná poprvé v životě mi ta nejistota vůbec nevadí :-)
(ah)
|
