|
Německo 2018
Škola pro každého? Kdo jsou vlastně domškoláci a proč?
Když jsem byla malá, opravdu často jsem slýchávala:"Kdepak, ty se ve světě neztratíš." Tu a tam se najde někdo, kdo mě touhle větou omladí ješťè dnes. Poslední dobou mi to zní v uších zase podezřele často ze všech stran, a to na Eliščinu adresu... Tu a tam se mi až tají dech, jak je ona já a jindy jí zase absolutně nerozumím, jako by byla z Marsu... Zamýšlím se nad tím, co udělá s dítětem škola a vzdělávací systém, nakolik zůstane samo sebou? Jak ho ovlivní rodiče? Jaký vliv má celkové vnější prostředí na vývoj dítěte.
Statní, Montessori, Noschooling, Unschooling nebo vyhlášená specializovaná soukromá škola? Každý rodič se rozhodne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a snaží se svému rozhodnutí věřit a neustále ujišťuje sebe sama i své okolí, že se rozhodl v dané situaci, jak nejlépe mohl. Záleží však na tom opravdu? Člověk nemá srovnání, jak by to bylo bývalo bylo, kdyby se rozhodl jinak. Ten pocit možnosti si vybrat nás rodiče možná podvědomě uklidňuje a spousta z nás umístí děti stejně do nejbližší školy státní. Každé dítě se pořád vyvíjí a i když se rozhodneme pro nejrůznější škatulata dobrovolně nebo z nutnosti, jen těžko dosáhneme srovnávacího coby kdyby. Proto žijeme s pocitem, že jsme se rozhodli správně, a to pro klid naší duše, který prospívá našim dětem. Ony si totiž to své místo v procesu vzdělávání najdou, ať je jaký je, a dost možná snadněji, než si dovedeme připustit. Příjde mi, že spíše než na škole jako takové záleží na naší vnitřní rodičovské nejistotě. Nepanuje tady tedy přímá úměra: čím nervóznější rodič tím nejistější dítě?
Jako v každém lidském seskupení i ve škole najdeme jedince, kteří spolu souzní, i ty druhé. Z vyprávění znám nepříjemné a traumatické zážitky jak ze školy "běžné" tak Montessori školy druhého stupně. Domškoláky vlastně žádné osobně neznám (jen povrchně pár rodičů), ale je asi pravda, že kdyby chodila Ester Ledecká do školy, možná by jí to dneska nejezdilo tak dobře na všem, co má skluznici. Odvážní domškoláčtí rodiče si v mých očích zaslouží respekt ať už jsou v zemi, kde je to legální způsob vzdělávání či nikoliv. Někteří mají svou kmenovou školu, kde by se děti měly jednou za rok ukázat na přezkoušení a tím vlastně zůstávají V Čechách papírově v mezích zákona, navzdory tomu, že jdou svojí cestou. Zpravidla hodně cestují a svět vnímají trochu jiným pohledem, než je ten ze školní lavice. Není nic inspirativnějšího a pro svět lepšího, než když se takové odrostlé děti spolu potkají. Někdy sama zírám, jakými tématy se zabývají někteří jedenáctileťáci. Už v tomhle věku mohou do náctiletých rozhovorů vnášet svou zkušenost a velmi kreativní pohled na věc.
V Německu domškoláctví legální není a myslím, že je to docela škoda, i když na druhou stranu je tu mnoho různých typů škol s dlouhou zkušeností, které vycházejí z nejrůznějších vzdělávacích konceptů. Kdo má opravdu zájem jít jinou cestou, má z čeho vybírat.
Zkušenost s realitou vlastní bubliny a obhájení si sebe sama není pro děti jednoduché v případě, že dítě není-neumí-nesmí být samo sebou. Když se potřebuje pořád stávat někým, kým by ho rodič, škola, učitelka, babička, trenér... chtěli mít. Takový chronický přizpůsobovač neví kým je, neví komu se má vlastně přizpůsobit a také si dokáže jen těžko vytvořit svůj názor, říká se...
Kladu si ale otázku, jak silný vliv má ono okolní prostředí na samotné dítě a kolik dělá genetická výbava? Čím to je, že si můj taťka, já ani Eliška neumíme připustit k tělu signály okolního světa a jdeme si bez mrknutí oka svoji linku. Zatímco Jáchym si nevezme své oblíbené tričko už nikdy na sebe, když mu ho někdo v jeho bublině pohaní. Proč se Jáchym potřebuje "zavděčit" a Eliška ne? Jáchym se začlenil do své nové bubliny, je oblíbený a spokojený, divadelní lektorka hlásí, že jí za pár měsíců rozkvetl pod rukama, a tím dostáváme signál, že prostředí, kde se pohybuje, respektující je. Věřím, že časem pochopí, že si svoje oblíbené tričko klidně může vzít, i když se nevím komu nelíbí nebo ještě hůř, že si ho ten dotyčný dobírá právě proto, že se mu líbí taky...
Nechci ani domyslet, jak se cítí děti, které do kolébky dostaly horu empatie a ocitnou se v nerespektujících bublinách. Kolik je takových? Ano, myslím, že všechny ty řeči o důrazu na individualitu, podporující prostředí a alternativní přístup, nejsou zbytečné a přeju všem rodičům klid na duši a dětem štěstí na lidi vé svých bublinách!
I v každé rodinné bublince jsou vztahy složité, co Jáchyma hluboce raní, toho si Eliška ani nevšimne, a naopak. Ve školní třídě se sejde takových individualit přes dvacet a kde vzít tolik zapálených a kvalitně vzdělaných profíků, kteří jsou na svém místě? Pro naši společnost jsou nedocenitelní rodiče "éterických" dětí, kteří jim zvolí cestu domškoláctví, protože se pak s velkou pravděpodobností podaří vychovat mentálně silné jedince místo zlomených podržtašek bez názoru. Ano, tyto děti nejsou zvyklé být v kolektivu, to ale neznamená, že neumí spolupracovat.
Domnívám se, že právě zranitelné děti s vysokou dávkou empatie jsou k týmové spolupráci obzvláště nadané, a není potřeba, aby se stávaly snadným terčem dětí, které nemají pro soft skills předpoklady. Věřím, že stejně jako porod v nemocnici je pro některé matky nevhodný, stejně tak se nehodí škola pro některé děti. Není asi úplně překvapující, že právě domškoláky najdeme v rodinách mimo nemocnici rodících maminek. Tito lidé mají jednoduše jinak nastavená tykadla vůči okolnímu světu a dokázali si najít svoji cestu, jak být platným a inspirativním článkem společnosti, i když to mají zatraceně těžké.
(ah)
| Fotogalerie |
Jak se viděla Eliška jako čerstvá školačka
|
Paní učitelka se chystala na prázdniny do Čech, tak jí to chtěla Eliška usnadnit. Asi se to povedlo, protože jí poslala pohled, že jí moc pomohla a hlavně, že se příručka moc líbila i v Čechách :-)
|
V zeměpise to mají cizinci někdy snadné, vybrat si zemi na referát
|
Eliška nosí své oblíbené gatě i když si z ní utahují spolužačky, že je závěsová princezna. "Já jsem ráda mami, když se lidi smějou, klidně ať si ze mě dělaj srandu."
|
|
