Tlapčiny pavučiny Pavouk tlapkáč Tlapčiny pavučiny
Tlapčiny pavučiny
 
  • Novinky
  • E-čítárna
  • Prťata
  • Německo
  • Na zub
  • Japonsko
  • Kanada
  • Amerika
  • O mně
  • Krajky
  • Tkaní
  • Belgie
  • Kontakt
  •  
     
     

    Čítárna
    Nečekaná cesta do nečekaného světa: Narozeninový příběh

    Ještě před měsícem jsem neměla žádný svůj příběh, až včera!Srdečně Vás zvu do nečekaného světa...

    Nečekaná cesta do nečekaného světa

    Bylo to asi před rokem, co jsem zažila něco neuvěřitelného. A právě o tom vám chci vyprávět.

    Na podzim, když ještě bylo teplo, jsem se společně s mým nejlepším kamarádem vydala do lesa na houby. Slunce krásně svítilo a my jsme nalézali jednu houbu za druhou, hřiby, babky, lišky… Maminka říkala, že se máme vrátit, až každý budeme mít plný košík. Ale my pořád sbírali dál a dál. Vítr krásně ševelil a my jsme vytáhli z batohu deku a sedli si na ni. A jak jsme tak seděli a vítr ševelil, jsem zahlédla nedaleko od nás, jak se něco mihlo! „Ém, Ondro, viděl jsi to?“, kvíkla jsem. “Co? Já nic neviděl.“ divil se Ondra. „Támhle vzadu se něco mihlo,“ vysvětlovala jsem. “Viděla jsi to přesně? Popiš mi to.“ poprosil Ondra. „No, ono to mělo křídla a bylo to taakhle…“ roztáhla jsem ruce a ukázala, jak to bylo velké (asi 15 cm), „…víc jsem nepoznala.“

    Pak jsme zase seděli. Po chvilce jsme se zvedli a vydali se na cestu domů. „Tak pojď!“, zlobil se Ondra. „A-a-ale kam? Kde vůbec jsme?“ zašeptala jsem. „Co!? Ty nevíš, kde jsme?!“ vykřikl Ondra. „Nó…“ špitla jsem. „A máš alespoň mobil?“ zeptal se ještě Ondra. Bylo těžké mu oznámit, že: „Ne. Mobil nemám, ale ty jo že? Můžeš někomu zavolat,“ pípla jsem. „No tak to je tedy super! Mamka je v nemocnici, museli jí něco operovat a teď si nesmí dělat starosti a být vůbec ve stresu. A na tvoje rodiče nemám číslo. Nevíš ho zpaměti?“ zeptal se mě Ondra. „Ne, nevím číslo mých rodičů. A tvému tátovi zavolat nemůžeš?“ ptala jsem se dál. Ale Ondra mi řekl, že jeho táta je v New-Yorku na tajné schůzi. A tak jsme se vydali prostě nějakým směrem s tím, že někam dojít musíme a pak se můžeme zeptat.

    Šli a šli a šli a šli jsme a šli, než jsme se úplně unavili. Lehli jsme si na zem a chtěli jsme usnout, když v tom…

    … se v mokré lesní zemi najednou udělala obří díra… a my do ní omylem spadli. Padali jsme opravdu dlouho, až jsme najednou žuchli do vody. „Kde se tady bera ta voda?“ pomyslela jsem si. Ale hned co jsem pod vodou otevřela oči, tak jsem pochopila, že tady není nic normálního! Začali jsme plavat. Plavali jsme dál. Byl tam velký zámek. Vešli jsme do toho zámku. Tam nás najednou přivítala véélikánská chobotnice: „Vítám vás! Takových už tu bylo, co se chtějí dostat do země všeho dobrého! Cha, cha, chá!“ zaburácela chobotnice. „Co máme dělat?“ zeptala jsem se. „Cha, cha, chá! Jen počkejte!“ zahřměla chobotnice. Najednou se objevil veliký záblesk a…

    … a pak jsem se ocitla mezi… no, všude kolem mě byly zmrzliny, všude, vanilková, čokoládová, medová, jogurtová, štracatelová, cookýková, citrónová, mangová, jahodová, karamelová, jablková, míchaná, oříšková, čajová, šmoulová, pistáciová, oreová, pomerančomandarinková, mrkvová, skořicová, kávová, kapučínová, melounová, meruňková, třešňová, banánová a…

    Jako jedna informace pro vás - JÁ MILUJU ZMRZLINU!!! Mňam, mňam, už jsem se těšila na tu zmrzlinu, když v tom jsem slyšela hlas: „Né, nejez to! Řekni néé! Prosím, řekni né!“ Určitě to byl Ondra. Proto jsem se nadechla a udělala dlouhé: „néééééééé!“ V tom jsem se já i Ondra ocitli hned vedle chobotnice, která se výrazně zmenšila. “Néé! Vy krkouni, vy hlupáci, vy pobudové, vy darebáci, vy, vy… ale to je jedno, máme toho ještě víc! Cha, cha, chá!“ rozlobesmála se chobotnice. Potom nás pošoupla do další místnosti: „Umíte rychle jíst?“ zeptala se. Já i Ondra umíme jíst rychleji, než se motorová pila jednou otočí, ale oba jsme zavrtěli hlavou. „To je dobře, protože tady vás čeká závod, kdo pomaleji jí,“ zaburácela chobotnice. Ondra a i já jsme hned dostali nápad: budeme jíst, co nejrychleji umíme a na konci bychom jako skončili stejně. Chobotnice nás posadila ke stolu, kde jsme dostali obří dort. Začala jsem ho do sebe cpát a cpát. „Kdo je pomalejší, ne rychlejší, jsem říkala!“ hřměla chobotnice. „Já vím, já vím“ mumlala jsem. Když jsme měli jen malilinký kousíček, začali jsme jej pomalu uždibovat, pak jsme jej strčili zároveň do pusy a spolkli.

    „Dobře, dobře, postupujete tedy oba. Tudy,“ zabručela chobotnice. Následovali jsme chobotnici do černočerné komnaty. Byla obrovská. „Ták, a tady musíte najít tu správnou cestu. Cha, cha, cháááá!“ burácela chobotnice. „A teď si musíte vybrat, chcete hádanku, nebo závod?“ „Hádanku, hádanku!!!“ křičel Ondra. Já jsem hádanku nechtěla, protože jsem znala všehovšudy jen dvě. Ale budiž, Ondra se v hádankách vyznal. „Tak dobře, koho se zeptám… tebe ne, ty to určitě umíš… takže tebe! Je na tobě vidět jak jsi bezradná, cha, cha chááá!“ smála se zlomyslně chobotnice, protože vybrala mě a burácela dál: „Takže, tohle zná určitě jen ten, kdo je hádankový génius!“ Odešli jsme do jiné místnosti. A chobotnice křičelas mě: „Nemáš šanci, to ti řeknu rovnou! Takže, je království a v něm žijí král a šašek, co se hrozně nenávidí. Domluví se, že se navzájem otráví. V království je deset jedů: jed 1, jed 2, jed 3, jed 4, jed 5, jed 6, jed 7, jed 8, jed 9 a jed 10. Když člověk vypije jet a zapije ho silnějším, tak se neotráví, ale když vypije napřed silný a pak slabý jed, tak je mrtev. Král si vezme jedy: 2,4,6,8 a 10. Na šaška zbydou jen jedy 1,3,5,7 a 9. Takže, aby bylo jasno, král má silnější jed. No a pak si navzájem ty jedy nalijí a zapijí tím svým jedem. Král si nechá jed 10 pro sebe, aby se mohl před jedem, co mu dá šašek zachránit. To šašek věděl, a taky věděl, že mu král dal jed 8 a zapil ho jedem 9. Druhý den se šašek probudil a král byl mrtvý, jak to šašek udělal?“ vrhala ze sebe hádanku chobotnice. Já jsem tuto hádanku dobře znala, ale dělala jsem, že nevím: „No… já myslím, žee, ne né, to ne, tak možná toto, né to taky ne, hmm hmm hmmm, nevím,“ mlela jsem páté přes deváté. „Jó! Už vím! Šašek dal králi vodu!“ mě „najednou“ napadlo. „To není možné! Ty jsi to už znala! To je podvod! Ach jo, to jsou zlá pravidla, ani to neplatí, když to někdo zná!“ ječela chobotnice a smrskla se tak, že už byla menší než já. „No nic, tak pojď!“ a šli jsme zpět za Ondrou.

    „Tak, jo, třetí překážku jste zvládli, ale tu čtvrtou nezvládnete!“ výskala chobotnice. „A co to bude tentokrát?“ vyptával se Ondra. „Cha, cha, chá! Nemůžu říct! Tady! Tam běžte dovnitř…“ vysvětlovala ta teď již mimi-chobotnice. Bylo nám jasné, že to nevypadá dobře. Vešli jsme do místnosti. Tam byla tma a v té tmě jsme viděli malá očka. Ty očka se přibližovala a pořád se zvětšovala, už byla tak blízko… když jsem najednou vyjekla - ta očka vypadala výhružně a nebezpečně strašidelně!

    Vtom se rozsvítilo světlo a před námi stálo monstrum! Vele-vele-vele-vele-vele-monstrum! Teď vyjekl i Ondra. Ale místo toho, aby se do nás monstrum pustilo, promluvilo: „Dobrý den, já jsem zakletý princ, ale teď sloužím tady. A vy mě musíte splnit jeden úkol! Buď mě odklejte nebo přežijte autonehodu!“ Neměli jsme na vybranou, odklít jsme ho nechtěli. „Dva,“ řekl Ondra. „Co?“ podivilo se monstrum. „No že bereme to druhé!“ zakřičel monstru Ondra do ucha. „Aha,“ řeklo monstrum a hladilo si ucho. „Tak dobře,“ zašeptalo monstrum. Potom nám ještě řeklo, že se nemáme hnout z místa.

    Sedli jsme si a seděli jsme klidně. V tom se ozval hlas: „Sedíte v autě a jedete do Německa. Jedete do známého Frankfurtu a chcete se stavit ještě v Berlíně. Jedete a jedete, než se začnete nudit. Rozhodnete se, že budete hrát hru, ale nemůžete se dohodnout, jakou. Rozhodujete se,„ snížil se hlas, „jestli chcete hrát slovní fotbal nebo: kdo objeví více aut.“ Rozhodli jsme se pro to „kdo objeví více aut“. A postava pokračovala: „Za vysvědčení jste dostali každý svůj fotoaparát a kdo vyfotí více aut, vyhrává. Jedete a fotíte a najednou do vás zezadu někdo narazí! Nic se vám nestane, ale autu ano, k tomu ještě řidič z auta, co do vás vrazilo, zavolá policii a řekne, že jste jeli moc pomalu a on nestihl zabrzdit! Potom se vám zašklebí do okna a prchá! Co uděláte? Buď také oslovíte policii a řeknete, že to je omyl, nebo to necháte jak to je?“

    Rozhodli jsme se, že to necháme jak to je. „No dobře,“ zaburácela postava, „zavoláte do servisu, aby vás odtáhli. Servis přijede a zeptá se vás, jak se to stalo. Máte další dvě možnosti, buď jim to řeknete, nebo jim to neřeknete,“ burácela příšera dál.

    Chvíli jsme se nemohli rozhodnout, co kdyby nám ten automechanik nevěřil a nechal nás zavřít, nebo tak něco? Ale na druhou stranu nám nemůže pomoci, kdybychom mu to neřekli. V tom začala nestvůra odpočítávat, deset, devět… my jsme rázem vykřikli každý něco jiného, ale Ondra byl hlasitější: „Dobře, takže mu to řekneme,“ prohlásilo monstrum. Hned pokračovalo: „Vypovíte mu o svém trápení… On se zeptá, co jste do té doby, než došlo k nehodě, dělali, vy mu řeknete, že jste hráli vaši hru a rodiče řídili a koukali se na mapu. Ahá, řekne on a zeptá se, jestli jste to auto i vyfotili. Prozkoumáte své fotky a fotku hledaného auta najdete. Odvezou vaše auto do opravny a jdete si stěžovat na policii, ukážete fotku a zlého řidiče zavřou do vězení. A to je konec! Přežili jste to, už vám vstupu do zázračné země nic nebrání! Nashledanou!“

    Když jsme se ohlédli, postava už tam nebyla a na konci místnosti byl průchod, z něhož vycházelo ostré světlo. Vydali jsme se tam. Zázračná země se nám objevila před očima! Teplá zmrzlina, teplý sníh, sníh, kdy jste na něj jen pomysleli, žádné peníze, žádné spory, žádné nemoci, vánoce, kdy se vám zachtělo a prostě všechno možné! Byli jsme šťastní!

    Ale pokud mi nevěříte, sami se tam vydejte!

    (ah)

    Fotogalerie


       Všechno nejlepší všem oslavencům!

    Ohodnocení článku

    1

     

    2

     

    3

     

    4

     

    5
    Nehlasováno

    [Diskuze k článku]  
    [Verze pro tisk]  
    [Doporučit stránku e-mailem]  


    Diskuze k článku

    19.03.2018
    22:04:47
     
       

    Přidání příspěvku do diskuze:

    Vaše jméno: 
    Váš e-mail: 
    Kontrolní kód: 


    (kvuli zblbnuti spamovacich robotu prehodte poradi, zadejte nejdrive 3., 4. a 5. znak a az pote 1. a 2. znak.)
    Text příspěvku: 
    (c) 2002 by oSup