Čítárna
Betty a spol. II.

Z jarních prázdnin jsme unesly k nám na hory babičku a dědu. Zatímco jsme chtěli my dospěláci oslavit mamčiny sedmičkové kulatiny na Mosele u Bolligů, Eliška se rozhodla babičce věnovat k narozeninám pokračování Betty a spol. Ještě Vás zajímá, co spolu holčičí banda zažila? Udělejte si čaj a pojďte se začíst s námi...

ÚVOD

V posledním díle Betty a spol. se Betty a její kamarádi pokoušejí zabránit škole. Zavolají policii a poručí jí, aby ihned zakázala školu. Za tu drzost musí do vězení, ale ne na dlouho… Ještě téže noci utečou do Prahy a pak do Německa…

KAPITOLA PRVNÍ

Poté, co Betty a její kamarádky dozpívaly, vydaly se ke břehu. „No jo, ale s tou školou se nám to pořád ještě nepovedlo,“ nahodila Betty téma, kvůli kterému skončily tady v Německu. „Já bych s tím nepokračovala, už jsem si užila víc než dost,“ zlobila se Andulka. “Já bych prostě šla za tetou, všechno bych přiznala a nechala se odvést domů,“ dokončila ještě své vysvětlení Andulka. „Já bych se jen tak nevzdávala,“ souhlasila Saša s Betty. „Jo, přece nejsme žádná másla!“ odvětila Majda. „Právě!“ souhlasila Eliška.

Nakonec se domluvily. „Tak hele, jo, já mám nápad a to docela dobrý, mně přijde… nebo ne…“ přemýšlela Majda. “Dělej už!“ zlobila se teď zrovna vyjímečně netrpělivá Saša. „No!“ přidaly se Eliška s Betty. „No, tak teda ten, myslím, že dobrý nápad, teda podle mě je… no… počkejte, musím přemýšlet…“ Majda docela zapomněla, co chtěla říct. Po chvíli si vzpomněla a povídá: „Ten plán je, že kdo chce, jde s námi, a kdo nechce, zůstane tady s Andulou. Ták, kdo nechce, zvedne ruku, teď! Aha, takže jak to tak vypadá, tak asi jedeme jenom já, nebo teda pardón, sebe musím říct jako poslední, takže teda Betty, Majda, Eliška a já. Je to tak správně nebo jsem někoho přehlédla?“ „Asi máš pravdu, když všichni mlčí,“ pomyslela si Majda.

A tak se čtyři kamarádky vydaly na zpáteční cestu. „Ale já nejdu, dokud se nerozloučím s delfínem!“ zastavila se Betty v půlce kroku. „No, tak to nám asi nezbývá nic jiného, než se za ním jít rozloučit. Pojďte!“ rozhodla Saša. Když došly k moři, skočily všechny najednou po hlavě do vody. Betty už se těšila na svého delfína a to tak moc, že plavala, co nejrychleji jen mohla. Saša, Majda a Eliška jí sotva stačily. Betty očima vyhlížela, kde by mohl být.

KAPITOLA DRUHÁ

„No, to asi máš pravdu. Je to nebezpečné, musíme tady zůstat.“ Saša ale byla nešťastná, stýskalo se jí po mamince a chtěla domů! Betty se ponořila a ostatní za ní. Plula pod vodou ke svému delfínovi a sedla si mu na záda. Počkala, než si Majda, Saša a Eliška taky nejakého delfína vyberou a usadí se a pak poprosila svého delfína, aby plaval, kam mu řekne, že má plavat. Chvíli pluli, potom museli na hladinu, nadechli se a pluli dál. Nastala noc. Všichni usnuli, ale Betty a její delfín zůstali vzhůru. Museli hlídat. Pořád se mohlo stát, že přijde velryba a všechny je sní.

Betty měla sotva otevřené oči. Její delfín byl také unavený. Koukali se do vody, byla krásná, průhledná. Ale co, co bylo tohle, Betty v dálce něco zahlédla. Nebo se jí to jen zdálo? Koukla se na delfína, ale ten byl klidný, takže se jí to asi jen zdálo. Byla ale stejně neklidná, delfín se k ní přitulil. A tak se Betty trochu uklidnila. Ale to byla chyba. Betty zavřela oči a… uslyšela vrčení. Otevřela oči… …žralok!

Před Betty se tyčil velký žralok. Říkalo se sice, že žraloci lidi nežerou, jenom když mají moc velký hlad, ale tenhle vypadal velmi hladově. Betty úlekem couvla, žralok byl pořád blíž a blíž. Delfín otevřel oči a začal vydávat varovné zvuky. Všichni delfíni se rázem vzbudili. A Bettyny kamarádky taky (nemyslím si, že byste se nevzbudili, kdyby pod vámi rupla postel). Všichni byli v šoku! Betty litovala toho, že si myslela, že to co zahlédla, vůbec nezahlédla, teď totiž dobře věděla, že zahlédla to, co zahlédla - žraloka. Betty viděla, že žralok měl chuť na delfíny, hlavně na ty malé — to néééé! Museli je zachránit! Společnými silami to určitě zvládnou! Ona, delfín a její kamarádky. Žralok vypadal hrozivě, vypadal nebezpečně.

KAPITOLA TŘETÍ

„No to jsme teda dopadly!“ zlobila se Saša. „To teda, zdá se mi ale, že tohle je ta lepší varianta. Delfíni zůstali naživu, úplně všichni,“ odvětila Betty. „Zato my jsme na to doplatily,“ zlobila se pořád ještě Saša. „Hele, buďme rády, že nás ten žralok spolknul, aniž by nás rozkousal,“ zlobila se teď Betty.

Ostatní s Betty souhlasily, pak se zvedly, aby si žralokovo břicho prohlédly zblízka. „Je to tady malé. U velryby by to bylo lepší,“ uvažovala Majda, která doposud ještě nic neřekla. Betty obrátila oči v sloup. Bylo ji jasné, že se odsud musí dostat. Ale jak? A jako by jí Eliška četla myšlenky, řekla: „Musíme se odsud dostat. Ale jak?“

To je tedy otázka, to by mě věru zajímalo, co vy na to? Myslíte, že se odsud dostanou živé a zdravé? Nebo alespoň živé? Já teda nevím. Ale nebudu dále napínat a jdeme dál. A tak přemýšlely, co budou dělat. Přemýšlely tak dlouho, než všechny, I BETTY, usnuly. Ale přesně to byla chyba! Protože žralok měl pořád ještě hlad. A tak snědl piraňu (takovou tu rybu se zubama - fuj!). A ta piraňa na ně v břiše zaútočila. „Grrrrrr!!!“ vřeštěla piraňa. „Uaaaaa!“ probouzely se holky. První z nich, kdo se probral, byla Majda. Ta natotata dostala šok nad všechny šoky. Betty se lekla Majdiného šoku a ohlédla se. „Póóóóómóóóóc!!!!!!! Zachraň se, kdo můžeš, zubatá ryba si z nás chce udělat žvýýýýýýýkačku! Póóóóóómóóóóóóóóóc!“ Teď bylo asi tak trochu jasné, že při Bettyně “Pomóóóc“ si všechny té piraňi všimly. A protože žádná z nich nechtěla být kousnutá, vzaly nohy na ramena a pelášily temnými chodbami ve žraločím břiše do neznáma. A piraňa za nima.

Po chvíli, když už měly pocit, že až se zastaví, tak se nebudou moci rozplavat ani ke hladině, se jim začala točit hlava. Ve velkém velrybím sále byl vzduch, ale tady v těch malých chodbičkách nebyl vzduch ani trochu! Už neměly moc času a začaly ztrácet vědomí. A v tom uviděly něco, co je věru potěšilo. Otvor, zuby a vodu! Hned se vydaly k puse, ale vzápětí se zastavily, co když si toho žralok všimnul! To rozhodně nechtěly a mezi zuby kličkovaly, co kdyby žralok přece jenom náhodou zkousl.

Když úspěšně vylezly z té žraločí tlamy, zamířily k hladině. U hladiny si oddechly. „Hele,“ začala náhle Eliška, „ten žralok byl vlastně na žraloka ale trochu MOC velký, ne!?“ Saša se zhrozila. Četla hodně knih, ale ty zvířecí moc ne, spíše takové ty dlouhé romány. Teď si ale v tomhle momentu vzpomněla na to, jak jednou byla u bratrance. Prohlíželi si jeho novou encyklopedii nejnebezpečnějších zvířat na světě a tam stál taky Velevšežravounčtyřřadozubý a podle toho, co tam stálo (Velevšežravounčtyřřadozubý je velmi velký, asi tak velký jako Plejtvák obrovský, nemůžeme zde zveřejnit žádné fotky, protože, kdo se jej vydal fotit, jej buď nenašel, nebo se už nikdy nevrátil), byl by to asi zázrak, kdyby se vrátily živé!

A tak řekla, že: „To byl nejspíše Velevšežravounčtyřřadozubý, což je žralok, který je asi tak velký jako Plejtvák obrovský.“ Potom, co to ostatní uslyšely, shodly se na tom, že odsud musí zmizet co nejdřív, dřív než bude pozdě a Velevšežravecčtyřřadozubý si všimne toho, že z jeho žaludku zmizely a přijde si pro ně znovu.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Poté, co se shodly, se bez jakéhokoli slova daly na útěk. A už byly na pláži. Tedy kromě Betty, ta se rychle ještě rozloučila s delfínem, který byl rád, že jde, protože se jí to s tím Vel… mohlo kdykoli stát znovu.

Dorazily do města. Šly a šly, dokud neprošly kolem policejního sídla. Zastavily se. Asi by nebyl dobrý nápad zůstat v téhle zemi, protože jak si všimnuly, neměla tahle země mnoho pravidel. A navíc, v téhle zemi byla škola povinná, což je taky štvalo. A tak se rozhodly, že se vydají prostě za nosem a uvidí...

Šly tak dlouho, až už skoro nemohly, když uviděly letiště. Letiště! To je vůbec nenapadlo, ale vlastně je to ani nemělo proč napadnout, protože stejně neměly peníze )-: Ale pak uviděly něco, co jim sebralo dech! Byl tam plakát s nápisem:

Flug in die Schweiz

Kosten: cirka 15,50€

Zeit: cirka 67 min.

Personen: Es passen nur 30 Personen in das Flugzeug (also möglichst schnell anmelden)

A tak neodolaly a daly se do práce! Z klacků, které sehnaly, si postavily malé utulné týpíčko. Pak Saša vyndala ze svého batohu hudební nástroje a začaly hrát. Do stejného klobouku, jako v Praze, začaly padat mince a dvakrát dokonce i papírky. Když už pak byly unavené, sbalily nástroje do ruksaku a rozebraly týpí. A pak se rozběhly k letišti… „Hallo, was führt Sie zu unserem Flughafen?“ zeptala se jich paní za pultem. „Co to říkala?“ podivila se Saša a koukla se bezradně na Betty. „Mě se neptej, já německy neumím!“ zlobila se Betty. Chvíli na sebe všechny bezradně hleděly, když najednou paní za pultem ztratila trpělivost a rozkřikla se: „Entveder Sie gehen oder Sie sagen endlich, was Sie wollen, also los!“ Nikoho nic nenapadlo a tak se už už otáčely ke dveřím, když v tom je zachránila Betty - vyndala z kapsy mobil a ukázala paní za pultem fotku plakátu, kterou dříve udělala. K tomu, aby paní pochopila, řekla: „This... pliis.“ „Ahaa,“ odvětila paní a podala jim lístky. Ty jim ale zase hned vytrhla z ruky a nastavila dlaň. Saša do ní dala přepočítaných 62 €. Paní se spokojeně usmála, podala jim lístky a dodala: „Das Flugzeug startet in einer halben Stunde.“ Ta informace jim ale byla na nic, protože jí Saša, Majda, Eliška a Betty stejně nerozuměly.

KAPITOLA PÁTÁ

Potom, co došly do odletové haly, si našly své letadlo a nastoupily. Právě včas, aby ho stihnuly! Zrovna hlásili, že se odlétá za pět… čtyři… tři… dva… jedna… start! Letadlo se vzneslo do vzduchu a naše holky se dívaly z okna. Letěli přes krásnou krajinu, do doby, než se letadlo vzneslo nad mraky. Ale naše holky (stejně jako já) milovaly koukat se na mraky a objevovat v nich různá zvířata a věci a tak… A tak naše malá (milá) skupinka celou tu dobu koukala z okna… „Hele, támhle je motorka… a támhle zase banán... a támhle ryba!“ hlásila nadšeně Saša. „A hele, támhle je koní hlava! A támhle je kůň, támhle podkova a tam zase sedlo…“ nemohla, se vynadívat Majda. „No, proti tomu, co jste našly vy, mám já mistrovský objev! Vidíte, támhle vzadu je tramta dadadadadadadadá MYŠÍ hlava! (-:“ radovala se zase Eliška.

Betty mlčela. Přemýšlela, jestli se ten její delfín má dobře, zda nebyla chyba ho opustit. Ale teď, i kdyby se rozhodla, že se chce vrátit, už bylo pozdě. Nepřestávala si tím lámat hlavu, z jejího usilovného přemýšlení jí vytrhla až Eliška, která do ní drcnula, když hlásila, že objevila delfína. Od tohoto momentu s nimi hrála i Betty, prohlédla si toho delfína pořádně a ke svému uklidnění zjistila, že kolem něj je mračí srdíčko, a že má na zádech stejnou jizvu jako ten její delfín - a to mohlo znamenat jenom jedno, že se mu daří dobře!

Když po dlouhé době letu konečně začali hlásit: „Sehr geehrte Fluggäste, wir hoffen, unser Flug hat Ihnen gefallen und wir wünschen Ihnen noch einen schönen Tag. Dear pasengers, we hope, you have had a pleasant flight and we wish you nice day...“ A než to řekli ve všech jazycích, které by člověka jen napadly, už bylo letadlo na zemi.

Naše banda vystoupila a dala se do zkoumání. Ale protože toho na tom letišti zase až tak moc nenašly, vydaly se do nejbližšího I (íčka). Tam se Betty snažila domluvit anglicky, kudy se jde ven z města a tak. Když už měly Majda, Saša a Eliška pocit, že snad usnou, zatáhla je Betty za rukáv, vytáhla je ven a tam jim ukázala cestu.

„Jů! Koukněte na tu krásu!“ zaradovala se Majda, když za domy uviděla vysoké hory. A ostatní musely uznat, že tak krásné si to ani nepředstavovaly. Jakmile k těm kopcům došly, neváhaly a začaly si vybírat ten nejhezčí. Nejvíc se jim zamlouval čtvrtý kopec zprava. Na jeho úpatí se pásly krávy a ovce, až na vrchol nedohlédly, tak byl ten kopec vysoký. Tvar měl jako koňská hlava. Sáhly si do kapes a každá z nich v kapse objevily nějakou tu korunu nebo nějaké to €. Ale protože nebyly hloupé, své peníze si roztřídily na € a na koruny, potom se vybraly dvě, které ty peníze šly rozměnit na franky.

Když se ty dvě zase vrátily, spočítaly si, že mají všehovšudy sto dva franků. Hned vyrazily do supermarketu a koupily si následující zásadní věci: velký ale opravdu obří krajíc chleba, vodu, mlíko, mouku, vločky a z toho, co jim zbylo pak pár dobrůtek jako třeba tyčinky Mars a Twix a - co nejvíc to jen šlo - Brumíků! Když jim už nic nezbylo, vydaly se na ten čtvrtý kopec zprava.

Bylo to namáhavé, ale to jim vůbec nevadilo, protože si užívaly té krásy všude kolem.

KAPITOLA ŠESTÁ

Když se dostaly na vrchol kopce, začínal už pomalu večer, foukal teplý vítr a ony si Švýcarsko užívaly naplno. Slunce zapadalo, slečny na ten západ slunce hleděly upřeně a nemohly od něj odvrátit oči. Byl tak krásný! Poté, co slunce zapadlo úplně, našly si hezké místečko k přespání. Na přespávání pod šerým nebem už si zvykly, a tak to pro ně ani nebyla žádná tragédie.

Ráno se vzbudily s bolavými zády, protože se v noci nějak svalily dolů a tam už neležely na měkké trávě, ale na kamenech! „Kdo mi na záda naházel ty kameny!?“ stěžovala si Saša ještě se zavřenýma očima. „Já ne!“ bránila se hned Eliška. „Já taky ne!“ přidala se hned Majda. Betty neřekla nic, protože ještě spala.

Po chvilce prohlásila Betty ještě napolo ve spánku: „Já mám hlad!“ A Eliška se hned přidala. Majda taky měla hlad, ale nic neřekla. A protože od rána, nebo teda vlastně přesněji od včerejšího rána, nic nejedly, vydala se Saša nahoru na kopec pro tašku s jídlem, co včera koupily. Při jídle sledovaly ten krásný překrásný východ slunce.

Protože jim nezbyl už ani frank, musely s jídlem šetřit. Když se nasnídaly, šly se kouknout po okolí. Včera sem dorazily večer, už toho moc neviděly, ale teď, teď to byla krása. Bylo vidět docela hluboko dolů, jen bohužel ne dost hluboko, aby bylo vidět i město, tomu totiž bránila mlha. Dalo by se říct, že viděly totéž, co včera, jen ne zdola, ale ze shora. Ale to jim nevadilo. Jakmile se dokoukaly, šly se projít. Hned se všechny shodly na tom, že půjdou na to místo na tom jejich kopci ve tvaru koňské hlavy, kde ve vzduchu čouhá kus kamene obrostlým hlínou i keři. Ten kus je jim jevil jako jedno ze dvou uší. Hned co tam dorazily, se Eliška se Sašou rozběhly nahoru. Betty a Majda jenom zíraly, protože viděly, že ten kopeček byl vlastně z kamene a byl úplně rovný. Koukaly, jak to Saši s Eliškou jde a pak se taky daly do lezení. „Fuj, to je teda dřina!“ stěžovala si Saša, když byly všechny nahoře. „Hmmm,“ Elišku to moc nezajímalo, protože zrovna něco zahlédla. Hned skočila z kopce dolů a rozběhla se…

„Počkej! Počkej, myšičko, počkej!“ křičela Eliška a jako by to nestačilo, Saša se záhy stala dalším nálezcem. V křoví objevila koně, který se v něm nějak zamotal. Majda ji pomohla koně vymotat a Betty se rozběhla za Eliškou. O čtvrt hodiny později stála vyčerpaná Betty, Saša, Majda, kůň, kterého vymotaly s křoví a Eliška s myšičkou v náruči na louce pod „koňským uchem“. Majda se Sašou si prohlížely toho jejich koně a usoudily, že tady musí být zamotaný už hodně dlouho, protože byl úplně tenký, chudáček. Eliška si prohlížela tu její myšičku, byla bílá s hnědými puntíky. Zálibně na ní hleděla, ta její malinkatá očička ale vypadala bezradně. Elišce se myšky udělalo líto, a tak se ji rozhodla vypustit, aby se mohla vrátit k ostatním myšičkám. Nechtěla, ale musela. Když myšičku položila na trávu, ona na ní nevěřícně koukla, jako by si myslela, že si z ní dělá Eliška legraci, ale pak z ničeho nic toho nevěřícného koukání nechala a dala se na útěk. Eliška se otočila a uviděla orla. Orel letěl dolů jako blesk, na takovou malou myšičku byl moc rychlý! Eliška si mu stoupla do cesty. Orel ji musel obletět, to mu ubralo na rychlosti. Myšička to na poslední chvíli stihla až k noře, zmizela v ní a orel měl smůlu! (-:

Když byl orel pryč, myšička vylezla z nory a ne sama! Vylezla spolu s její maminkou, tatínkem, sestřičkou, myšími stařečky i malým myším miminkem Emilem. Eliška se na ně koukla a přemýšlela, co to tady ty myšky dělají? Když ji dlouho nic nenapadalo, rozhodla se vrátit za ostatními, ale ty myši jí pronásledovaly! A pak to Elišku trklo! Vždyť ty myši u ní chtějí zůstat! A jelikož neměl nikdo nic proti, vzala Eliška všechny ty myšky do náruče a na rameno a jedna ji seděla i na hlavě. Potom si začaly hrát na honěnou a to tak dlouho, než se opět začalo stmívat. Slunce zalézalo za kopec a Betty, Saša, Majda, Eliška a její myšičky se opět koukaly na západ slunce. Když slunce zapadlo úplně a byla už tma, tak si všichni vybalili chleba, roztrhli ho na tolik kusů, aby na každého něco zbylo.

A pak šli zase všichni spát…

KAPITOLA SEDMÁ

„Dobré ráno vespolek!“ prohlásila po ránu Betty. „Dobré ráno, Betty,“ řekla Saša. „Písk, písk!“ pozdravily myšičky. „Dobré ráno všichni,“ řekla taky Eliška, aby bylo jasno, že není jen tak nějaký neslušňák. Jen Majda nepozdravila, protože tentokrát spala ona.

Ráno po snídani už nic k jídlu neměli, kromě jednoho balíčku tyčinek Mars. A to byl problém! Rozhodli se, že se vydají pryč. Prostě jen někam pryč a budou tam hledat potravu. Rozhodly se taky, že když nebudou mít dost jídla, jeden pak nebude jíst vůbec a hned losovali, kdo to bude a padlo to na Betty. Hned poté, co dolosovali, se vydali na cestu.

Cesta byla dlouhá a Betty a spol., neboli všechny, už bolely nohy. Také bylo zrovna poledne, kdy slunce svítilo nejvíc, a měli hlad. Vlastně by měl teď být oběd, ale poslední jídlo si museli nechat na nejhorší časy, jak říkala Saša. Myšičky začaly kňučet protože jim bylo horko. Betty nenapadlo nic lepšího než navrhnout, že si odpočinou někde ve stínu, ale to nepřicházelo v úvahu! A tak se šlo dál. A dál a dál… A šlo se tak dlouho, dokud nezačalo slunce zapadat. Poté, co zapadlo, usídlila se naše výprava pod velkým kaštanem. Zrovna se všichni uložili ke spánku, když se zčistajasna strhla obrovská bouře! Všichni zadrželi dech. Eliška zmateně pobíhala, protože jí vítr odfoukl jednu myšičku, a zrovna tu, kterou zachránila před orlem. Saša v té bouři hledala koně vymotaného ze křoví. Majda hledala Betty, celá zmatená s toho, že nic neviděla.

Zkrátka jeden hledal druhého a druhý hledal prvního! A nikdo nenašel nikoho! Betty zavřela oči, ono to bylo stejně docela jedno, jestli je měla otevřené nebo zavřené. Saša zakopla o něco tvrdého - asi o kámen. A Majda vrazila do toho kaštanu, co pod ním chtěli spát. Pak střih, vítr si najednou jen zlehka ufouknul a to peklo rázem skončilo… … chrrrrrrr, chrrrrrrr, chrrrrrrrrr, chrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...

„Dobré ráno vespolek! Já měla takový divný se… kde to jsme!?“ vykřikla Betty. A všichni se ohlédli. Byli na nějakém divném místě, určitě ne tam, kde usnuli! Když se pak koukli přesněji, zjistili, že jsou na louce, kousek od toho kaštanu. Všem spadl kámen ze srdce. Už si mysleli, že by ten Bettyn „sen“ mohl být pravda, ale to by byl stejně nesmysl, nebo ne?

Ale bouře, která byla v jejich snu, nebo možná taky doopravdy – ale to je teď jedno - zdaleka ještě neskončila. Najednou se opět strhnul vítr. Houkala meluzína, všichni křičeli a vítr pořád sílil a sílil... až je nakonec zvedl do vzduchu…

… letěli krajinou. Krajinou, kterou neviděli, protože nemohli otevřít oči! Jako by jim je někdo slepil k sobě! Ječeli, křičeli, ale nic, vítr pořád jenom sílil a sílil a sílil! A nevěřili byste tomu, ale pak - vítr sílil.

KAPITOLA OSMÁ

Bylo by to jistě nudné, kdybych řekla, že vítr sílil a sílil, do nekonečna a pak konec. Teď ale zdaleka ještě není konec, protože ten vítr najednou trochu, ale jenom trošičku, povolil. Ale jen tak trošičku, jen tak, aby naše kamarády už nemohl nést, takže se zase ocitli na tvrd… počkat! To, na čem stáli, sice bylo tvrdé, ale ono se to houpalo! Saša zkusila, zda dovede oči otevřít, a ono to najednou šlo! A tak ty oči otevřeli všichni, vítr přestal foukat dočista, a zadrželi dech... to, co viděli, byl nějaký dům, který si jen tak letěl vzduchem. Prostě letěl... genialní!

No jo, ale na tom domě nebyl zvonek! A tak zaklepali. Otevřely se dveře. Paní, která v nich stála, byla - no asi jí bylo tak nějak kolem 69 let. „Dobrý den! Koho nám sem Anděl přinesl?“ zeptala se. “Spíše čerti, paní, spíše čerti! Zase tak slušní, aby nás přivedl Anděl, teda nejsme,“ vysvětlovala hned Eliška. „Že ne? Já slušná teda jsem a Majda taky, že Majdo!?“ bránila se Saša. „No jo, no jo, tak jsem tady neslušná asi jenom já, že!?“ rozčilovala se Eliška. „Nee! Ty taky nejsi neslušná,“ zlobila se Majda. „No joo, už toho nechte!“ zlobla se i Betty. „To je jedno, já jsem Saša!“ vyhrkla Saša. „Aha.“ řekla ta paní.

A potom se všichni jeden po druhém představili. „Áha!“ řekla zase ta paní. „Já jsem Eva. Jsem z rodokmene Hlaváčinců, víte? A z jakého rodokmene jste vy?“ opáčila ta paní, která se jmenovala Eva a byla z rodokmene Hlaváčinců. „Cóó?“ divila se Eliška. „Říká se, co prosím!“ zlobila se na ni hned Saša. „No vidíš, já to říkala!“ rozčilovala se Eliška. „Vy nemáte rodokmen?“ přerušila je Eva. „No, já sice mám příjmení, ale z žádného rodokmenu nejsem, víte?“ vysvětlovala Betty.

„Aha, a co je to vlastně ten příjmení?“ ptala se Eva. „No, jak bych to vysvětlila, jo a ostatně, neříká se ten příjmení, ale to příjmení. Emmm, kde jsem to skončila, jo, už vím, u toho příjmení, no tak já bych asi řekla, že příjmení je, hmm, jak já bych to jen řekla, počkat, to už jsem říkala, tak teda, jak to vysvětlit? Už vím! Koukejte, je to tak, každý má své křestní jméno, že? No a pak má každá rodina taky takové druhé jméno, které má každý z té rodiny stejné. Tak třeba: Majda Meklerová, Veronika Meklerová, Marcela Meklerová a Christián Meklerová... ehm, vlastně Mekler, chápete?“ vysvětlovala Betty. „Asi jo, ono to dává docela smysl,“ radovala se Eva z toho, že to asi chápe. A Betty měla radost, že ji to tak hezky a srozumitelně vysvětlila.

„Tak pojďte dovnitř, ať nemusíme stát tady v té zimě,“ pobídla je Eva. S radostí, pomyslela si jen Eliška.

KAPITOLA DEVÁTÁ

„Tak tedy poslouchejte. Já jsem Eva rodu Hlaváčkovského, a moje dcera Anička rodu Hlaváčkovského se nechala přejmenovat na Aničku Hlaváčkovou a přestěhovala se do nějakého divného jiného světa. Teda ona říkala, že to chce, ale do toho jiného světa, o kterém četla v nějaké knížce, vede jen jedna cesta a říká se o ní, že je kouzelná. Jestli do toho jiného světa dorazila nebo ne, nevím. Ale to je jedno. No a já jsem tady zůstala, jsem tu od své existence. A jak jste se sem dostali vy?“ podivovala se Eva. „No,“ začala Saša a převyprávěla Evě od začátku do konce všechno to, co se jim přihodilo. „Aha! Tak to vás sem dostalo tornádo světa! To jste tedy měli štěstí, že jste to přežili. To tornádo často způsobuje neštěstí, které někdy končí i smrtí!“ nestačila zírat Eva.

„Hmm,“ vydala ze sebe Majda. „Hmm,“ vydala ze sebe Betty. „Hmm,“vydala ze sebe Eliška. „Aha,“ vydala ze sebe Saša. „Hmm hmm hm!“ vydala ze sebe Eva. „Žijete tu vlastně sama?“ začala se vyptávat Betty. „Né, ještě je tu se mnou Josef... děda Josef, Neubausovi, Meklerovi a Lenkovi.“ vysvětlovala Eva. „Vždyť to je moje rodina!“ vykřikla Saša dřív, než to stihla vykřiknout Majda a Betty. „Chcete tady zůstat?“ zeptal se děda Josef, který se z ničeho nic objevil. „Klidně. Já mám ještě jednu otázku. Proč tady domy lítají?“ vyhrkla Majda. „Aby tornáda a bouře světa naše domy nevytrhla ze země přeci. Proto jsou takhle ve vzduchu. Tornáda si můžou s domem zápasit, jak chtějí, ale kromě toho, že se dům bude vrtět a točit spolu s okolním vzduchem, se nestane vůbec nic,“ poučila je babička Eva o zdejší architektuře. Potom je zavedla do dlouhé chodby, která jakoby nebrala konce. „Paní Evo, kde končí ta chodba, mě původně připadalo, že je ten dům jen tak velký, aby se do něj vešly sotva dvě místnosti,“ ptala se Saša. „No!“ přidala se Betty. „Mě to připadá, že celý tenhle svět je takový nějaký kouzelný. Prosím vás, vždyť domy nemůžou létat ve vzduchu, v tom musí být nějaké čáry! Tak proč by nemohl být kouzelný i zevnitř?“ dumala Majda. „Přesně! Přesně tak to je!“ zaradovala se babička Eva z toho, že aspoň někdo to pochopil.

A tak se naše holky spolu ze svými zvířátky, i s myškou, která se vrátila, nastěhovaly do domu sídla Hlaváčkovského.

KONEC

(ah)

Fotogalerie

Narozeninový dárek předčítala pohádková babička na pokračování celý den našeho putování na vinicích...

Až jsme si nakonec připili moselským šampaňským, které tady kupují pro státní návštěvy v Bundestagu. Tak na zdraví!

Ohodnocení článku 1   2   3   4   5 Nehlasováno

[Diskuze k článku]

[Verze pro tisk]

[Doporučit stránku e-mailem]

Diskuze k článku 31.05.2018 06:24:36 TV 3nec v. v.   15.05.2018 22:22:26   Přidání příspěvku do diskuze: Vaše jméno:  Váš e-mail:  Kontrolní kód:  (kvuli zblbnuti spamovacich robotu prehodte poradi, zadejte nejdrive 3., 4. a 5. znak a az pote 1. a 2. znak.) Text příspěvku: