|
Německo
Tour de Nidda
Když byl Jáchym maličký pětileťák vyrazili jsme poprvé na cyklopuťák. Tehdá jsme měli fakt strach, jestli dojedeme do naplánovaného cíle etapy a co budeme dělat, když nám fakt nebude přát počasí.... Z Frankfurtu do Würzburgu jsme šlapali podél Mohanu týden. Předloni nás vylákalo sluníčko podél Rýna. Z Koblenz do Bingen už to byla pěkná makačka, protože jsme na cyklostezce podél Rýna moc času netrávili. Spíše nás Otík honil po lesích Momentálně jsme ve fázi, kdy máme pocit, že děti vydrží všechno a nejslabším článkem vypravy jsem já. Naštěstí mě v tom Eliška kolegiálně podporuje...
Protože jsme měli dlouho začátečnické štěstí, rozhodl se letos Svatý Petr testovat, jestli jsme schopný přežít ne uplně ideální podmínky. Start jsme vůbec nezvládli podle plánů, večerní balení se nekonalo a všecka příprava zbyla na ráno. Vlastně jsme se ani nesbalili, protože jak jsme byli po snídani, nachystal Otík kola, já vyhrabala brašny a za 15 minut jel vlak. Rychlostí blesku jsme naházeli do brašen pár věcí a frčeli Taunuskou do Bad Homburgu, kde jsme najeli na "Nidda Route", která nás několik následujících dní měla vézt až k prameni řeky Niddy.
V Bad Vilbel jsme se zastavili u zřídla místní minerálky a v Karben nás chytla nehorázná bouřka. Přečkali jsme ji částečně před hernou s vyherníma automatama u kakaa, ale když začaly padat kroupy, zahnaly nás dovnitř. Dokonce nás přišel zachránit nějaký starousedlík, že nás naloží a odveze, kam bude třeba. Nepochopil vůbec, když jsme ho odmítli, se slovy, že podle radaru můžem jet v klidu za půl hoďky dál. Osud tomu, ale chtěl, že jsme nakonec stejně naplánovaných 50 km neujeli, protože nás právě v Karbenu odchytil Otíkův kolega, který byl zrovna na cestě domů z výletu na kole a bouře ho zahnala na druhou stranu řeky do kuželkového klubu. Nocleh jsme nechali plavat a neplánovaně si prodloužili štreku následujícího dne.
Zatímco jsem tahala z paní domácí rozumy o řadovkovém zahradničení, chlapi nám pilně chystali večeři a Eliška vytrvale pronásledovala jejich kočky.
Vyklubal se z toho nakonec velmi příjemný večer.
Jakmile jsme ráno šlápli do pedálů narazili jsme u vody na paní malířku, co akvarelem malovala zátiší. Už byla Eliška ze sedla dole a zahrnovala ji vodopádem otázek :-)
Druhý den nám počasí přálo, tak jsme kolem přehrady na Niddě do které tekl jen opatrný potůček, profrčeli až za Schotten, kde jsme spali nasledující dva dny.
Všude kolem nás už byly zelené louky, lesy, kopce. Zkrátka pohoří Vogelsberg. Na zdolání nejvyšší hory nám taťka naplánoval celý den. Hoherodskopf (773 m.n.m.) je dokonce tak vysoko, že tam je jedno z mála lyžarských středisek v Hessensku. Pramen říčky Niddy, kde jezdí Eliška na kanoi, když je u její kámošky Feliny ve Frankfurtu pramení právě kousek pod vrcholem. My jsme se v květnovém jarním opojení stihli na poslední chvíli nejen povozit na bobové dráze, ale taky vybourat. Naštěstí jsem se nemusela nikde svlékat, než mi ty šílené modřiny slezly, protože by taky jinak mohli Otíka vykázat z domu.
Zvládli jsme i cestu domů. V Neděli ráno jsme si nechali v pekárně v Schottenu namazat do krabičky obložené housky za které jsme pak byli v srdci Taunusu vděční. Tentokrát jsme se nechali svézt vlakem z Niddy do Friedbergu a s těma zhmožděninama z bobovky mi dala cesta dom přes ty naše kopce pěkně zabrat.
Nutno dodat, že jedním z našich cílů bylo potrénovat na hory, protože se léto blížilo a nervozita stoupala...
(ah)
| Fotogalerie |
|
Kroupy jsou tu
|
Když chlapi vařej, ženský se radujou
|
Rychlokurs malby akvarelem
|
|
|
Přehrada na Niddě
|
Chcete někdo pěstovat sekvoj? Mám nějaký semínka :-)
|
za 100 let je z toho takej drobeček
|
Uf, a jsme doma
|
|
Pramen Niddy
|
Bobovka na Hoherodskopf
|
|
|
Schotten
|
A to už je náš taunusový Springfield
|
|
