Minulý týden, když byly děti nemocné vzal si můj skvělý manžel půl dne volna, abych mohla jít na seminář paní profesorky Gebhardt. Dnes jsou děti fit a byť mi nic nebránilo do školy vyrazit, rozhodla jsem se, že se uleju. U příležitosti připomenutí 70 let od osvobození Osvětimi zorganizovala pedagogická fakulta přednášku paní Trude Simonsohn, která byla přístupná stejně tak veřejnosti, jako studentům. Paní Trude se narodila v roce 1921 v Olomouci v židovské rodině. Chtěla se stát vychovatelkou či učitelkou v Palestině, ale protože byla ve špatné době na špatném místě - angažovala se v židovském spolku pro mládež už v Olomouci v době, kdy studovala na gymnáziu, skončila ve vězení. Nejdříve v Olomouci, později v Brně, kde šla poprvé na smrt k nechvalně proslulé zdi Kounicových kolejí. Zachránil jí ředitel věznice z Olomouce, kam ji posléze odvezli a tehdá tušila, že ještě chvíli žít bude.

Škoda, že je Plangeros tak daleko...

Na poslední seminář roku 2014 na Japanologii nám přinesl profesor Kinski krásnou knížku, kterou ukořistil v antikvariátu v Kjótu za 1000 jenů. Důvodem lákavé ceny byly tu a tam chybějící listy a natolik ošuntělé okraje, že se ono Onna Daigaku 女大學 stalo z velké míry nečitelným. Braly si ženy v uzavřeném období japonských dějin doby gejš a samurajů rady jak být vzornou manželkou tak k srdci, že toto dílo velkého neokonfuciánského myslitele Kaibary Ekikena pilně studovaly?

Mám za sebou pátý první den univerzitního semestru. Vzhledem k tomu, že je všecko úplně jinak, než v tom prvním, neubránila jsem se rekapitulaci těchto dvou let mého života.

Děti si moc přály jet k moři. Jáchym u něj ještě nikdy nebyl, a proto na Elišku mohutně žárlil. Moc si přál vidět kraba, což se mu nesplnilo, člověk by si pomyslel: "zkaženej zájezd", ale on ne, náhodou jsme našli pláž, ze které byl výhled přímo na koleje, kde jezdily vlaky regionální i ty rychlý. Všecky znal ze své železniční literatury, proto se zmítal v návalech blaha. Tu a tam se ponořil se šnorchlem pod hladinu, aby pozoroval rybí cvrkot pod útesem.

Po vyprání vyuzeného oblečení a lehké virózce jsme nabalili pár nejnutnějších věcí do brašen a vyrazili do Frankfurtu na vlak. Začli jsme tam, kde malí cyklisti při tréninku naposledy skončili, tj. v Aschaffenburgu...

Jakmile jsem dopsala více či méně úspěšně všecky zkoušky, vyřídila všecky úřední dopisy s nejméně jednou upomínkou, čekala mě cesta do Česka. V Berouně jsem se seznámila s nejmladší neteřinkou Klárkou. Letohradská babí má tímto 8 vnoučátek.