Z GaPa jsme se posunuli na rakouskou stranu kopce a do Imstu vyrazili z Ehrwaldu, což je děsně milá a útulná vesnička. Namířeno jsme měli na Coburger Hütte. Byla to krásná změna, najednou jsme šli zase sami cestou necestou... Ne že by na "Vlakovou Krajku" proudila procesí jako v Tatrách třeba, ale bylo znát, že jsme rychlostí blesku mimo hlavní trasu zájmu turistů.

Na Sněžku i na Fudži jsme se už vydrápali, bydlíme kousek pod Vysokým Feldbergem, což je nejvyšsíhora Taunusu a na Hoherodskopf ve Vogelsbergu jsme si to už taky vyšlápli. Když se to spojí s Otikovou afinitou k vrcholům, bylo jen otázkou času, kdy polezeme na Zugspitzi. Plánovali jsme to už loni na podzim, ale prázdniny jsou už v době, kdy jsou tamější chaty zazimované. Přecijen mluvíme o nadmořské výšce 2962 m.n.m...

Eliška se rozhodla dát Jáchymovi k jeho 9. narozeninám dárek, jaký jen tak nějaký devítiletý kluk nedostane - vlastní povídku. A to se vlastní se vším všudy. Nejenže tu povídku sama napsala, ona ji i sama namluvila, asi po vzoru Andrease Steinhöfela, který si taky sám namlouvá své detektivky, které Eliška i Jáchym posledně poslouchali po cestě do Letohradu a zpět.

Květen se v Hessensku nese ve znamení státních svátků. Slunečné počasí a tři prodloužené víkendy nás každý rok vyženou z domu. Letos přišla kámoška z české školy s výzvou strávit víkend na vodě. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat a už jsme měli zarezervované lodě. Otík, jako správný chlap potřebuje kousek dobrodružství, se rozhodl pro kajak zatímco jsme my holky sáhly po kánoích. Veslili jsme a pádlili z Löhnbergu do Grävenecku, což je asi 15 kilometrů. Voda je klidná, tak jsme nechali i děcka, aby si obsadili celou loď a vystřídala se u kormidla. Chytla nás i májová bouřka, tak jsme si dali aspoň svačinku na břehu. Za deště si to holky šněrovaly od kraje ke kraji a hlasitě zpívaly české vypalovačky od hymny až po Svěrákovy operetky až se kolemjdoucí zálibně otáčeli... V naší cílové destinaci jsme i nocovali, protože je tu kemp hnedka u nádraží a zdejší lokálka nás posunula dvě zastávky na start. Pro přespolní moc pěkný balíček příjemného víkendu...

Na rodinné radě jsme se usnesli, že šiškovou marmeládu zkoušet nebudeme hlasování jednohlasně vyhrál sirup. Dá se zblajznout je tak "na lžičku" nebo do čaje místo medu.

Užíváme si první jaro v blízkosti hor, lesů, vod a strání. Cestou domů nás zdraví zapadající slunce za rozhlednou nejvyšší hory Taunusu a my cítíme ohromnou úlevu při pohledu na žitná pole a pasoucí se koně. Konečně jsou z nás vidláci a maloměšťáci. Jáchym má ve třídě kluky, co můžou jít ven bez dlouhého domlouvání termínů s rodiči a také to rádi dělají. Je uklidňující zase žít ten pomalejší venkovský život. Už jsme to opravdu potřebovali...

Z města za námi stále někdo rád jezdí (taky jsme sem rádi jezdili, než jsme se tu trvale zabydleli), jako třeba v pondělí, kdy jsme objevili na vycházce nádherný smrk plný mladých šišek. Thorsten mi hnedka kladl na srdce, ať si jich pár nasbírám a zkusím marmeládu, jako v Rusku. To tady prej teďka frčí. Neměla jsem sebou žádné vhodné zavazadlo na pryskyřicí pulsující výrostky, ale nedalo mi to a večer jsem požádala strejdu googla o pomoc. Ráno už jsem s čistejma hadrovkama skákala na kolo s jasným plánem: Zakonzervovat alespoň trošičku téhle jarní lesní síly na horší časy.