Při putování z Garmisch-Partenkirchenu do Imstu jsme naráželi na různé broučky, motýlky, žabičky či kravičky. Nějaké ty potvůrky jsme taky vyfotili, zde je máte...

Trasu Simmeringalm Karreralm bych šla ráda ještě jednou. Je to místy opravdu náročný terén, kde by bodlo základní horolezecké vybavení. Vzhledem k tomu v jakém stavu jsme našli ocelová lana na trase částečně urvané jarními lavinami se asi jedná spíše o nějakou turistickou popelku. Za celý den jsme potkali jednoho pána v protisměru, což také naznačuje intenzitu využití této trasy... Rozhledy tu za jasného počasí musí být nádherné, ale cesta sama byla místy tak dobrodružná, že jsme si říkala, že jsou věci, které by měly děti zažívat s tátama. A mámám by se o těch dobrodružstvích mělo jen doma ve světnici vyprávět, když už se ví, že to dobře dopadlo. Ještě teď se mi svírá srdce, když si vybavím, některá místa tohoto dobrodružství.

Z GaPa jsme se posunuli na rakouskou stranu kopce a do Imstu vyrazili z Ehrwaldu, což je děsně milá a útulná vesnička. Namířeno jsme měli na Coburger Hütte. Byla to krásná změna, najednou jsme šli zase sami cestou necestou... Ne že by na "Vlakovou Krajku" proudila procesí jako v Tatrách třeba, ale bylo znát, že jsme rychlostí blesku mimo hlavní trasu zájmu turistů.

Na Sněžku i na Fudži jsme se už vydrápali, bydlíme kousek pod Vysokým Feldbergem, což je nejvyšsíhora Taunusu a na Hoherodskopf ve Vogelsbergu jsme si to už taky vyšlápli. Když se to spojí s Otikovou afinitou k vrcholům, bylo jen otázkou času, kdy polezeme na Zugspitzi. Plánovali jsme to už loni na podzim, ale prázdniny jsou už v době, kdy jsou tamější chaty zazimované. Přecijen mluvíme o nadmořské výšce 2962 m.n.m...

Eliška se rozhodla dát Jáchymovi k jeho 9. narozeninám dárek, jaký jen tak nějaký devítiletý kluk nedostane - vlastní povídku. A to se vlastní se vším všudy. Nejenže tu povídku sama napsala, ona ji i sama namluvila, asi po vzoru Andrease Steinhöfela, který si taky sám namlouvá své detektivky, které Eliška i Jáchym posledně poslouchali po cestě do Letohradu a zpět.

Květen se v Hessensku nese ve znamení státních svátků. Slunečné počasí a tři prodloužené víkendy nás každý rok vyženou z domu. Letos přišla kámoška z české školy s výzvou strávit víkend na vodě. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat a už jsme měli zarezervované lodě. Otík, jako správný chlap potřebuje kousek dobrodružství, se rozhodl pro kajak zatímco jsme my holky sáhly po kánoích. Veslili jsme a pádlili z Löhnbergu do Grävenecku, což je asi 15 kilometrů. Voda je klidná, tak jsme nechali i děcka, aby si obsadili celou loď a vystřídala se u kormidla. Chytla nás i májová bouřka, tak jsme si dali aspoň svačinku na břehu. Za deště si to holky šněrovaly od kraje ke kraji a hlasitě zpívaly české vypalovačky od hymny až po Svěrákovy operetky až se kolemjdoucí zálibně otáčeli... V naší cílové destinaci jsme i nocovali, protože je tu kemp hnedka u nádraží a zdejší lokálka nás posunula dvě zastávky na start. Pro přespolní moc pěkný balíček příjemného víkendu...