Joo, kdyby se ještě hrála NHL... ottawští Senátoři, Havli, Čára a spol., to by byla společnost! Nicméně NHL už skončila, Senátoři dohráli ješte dřív a i kdyby ne, tak bych byl akorát naštvaný, protože bychom stejně přijeli pozdě a zápas prošvihli.

Kdyby se dal počítat průjezd po dálnici za návštěvu města, mohli bychom si v pondělí odškrtnout najednou Ottawu, Montreal i Québec. Montreal je totiž na půli cesty dalšími zmíněnými městy. Ještě před odjezdem z B&B v Russelu jsme absolvovali dobrou snídani a asi dvouhodinový křížový výslech majitelů, co jsme to vlastně zač :) Probrali jsme naši minulost, budoucnost, výhody a nevýhody atomové energie, vždy aktuální ropnou problematiku, a když už přišlo na to, kolik CO2 vzniká při procesu spalování, vyhodnotili jsme časovou situaci jako kritickou, rychle do sebe naházeli zbytky kafe a čaje a odkutáleli se k autu.

A je to tady, nejvzdálenější bod naší cesty - ústí řeky Saguenay do řeky Sv. Vavřince. Toto ústí je známo bohatým výskytem velryb všeho druhu, které se zde jezdí pořádně nadlábnout, protože Saguenay údajně nabízí dostatek čerstvého planktonu. Čas od času velrybám rupne v bedně a zajedou si na výlet až do quebeckého přístavu, alespoň nám to tvrdil náš quebecký hostitel. My se ale na velrybí pometení smyslů spoléhat nechtěli, tak jsme nakopli vrtuli a vyrazili směr Tadoussac, což je městečko u ústí výše zmíněné řeky. Po vyjetí z Québecu jsme byli zaskočeni obrovskými vodopády, které se zničehonic zjevily kousek od silnice, takže jsme ihned zmodifikovali naše středeční plány.

Vidět losy, medvědy, bobry a nechat se sežrat komáry, to byl náš středeční plán. První tři plánované věci jsme pro jejich nezáživnost vyškrtli, takže zůstala pouze ta poslední a ta teda stála za to!

Nebýt naší bezmezné drzosti, asi bychom se v našem montrealském - suverénně nejdražším a tudíž i suverénně nejhorším - bydlení ani pořádně nenasnídali. Babča nad hrobem nám připravila bohatou hostinu sestávající z jednoho plátku toastového chleba s míchanými vajíčky, resp. jedním míchaným vajíčkem. Pro nás dva dohromady. A to jestli vůbec. Aspoň skořápku tam mohla nechat, bylo by toho dvakrát víc. Poté se na půl hodiny vypařila, předpokládajíce asi, že budeme s naší megaporcí bojovat dlouho. To ale nevěděla, že těžko nakrmit Čecha jedním plátkem toastového chleba, takže když se objevila, slušně jsme požádali o další krajíček. Nebo raději hned dva. Pro každého. Extra půlvajíčko se už nekonalo, tak jsme to zalepili alespoň marmeládou.

Město Sault Ste Marie leží přesně na půlce cesty mezi Rice Lakem, WI (bydliště Mickey a Jima) a Torontem, ON. A tam jsme si dali sraz. Je to necelých 700 kilometrů z obou stran. Teda z Toronta je to jako o 10 kiláků víc. Ale nad tím jsme jen velkoryse mávli rukou a někdo i nohou, nejsme přece žádné socky, né :)

Mohli bychom. Stačilo udělat krok a byli jsme tam. Na spojnici mezi Huronským a Hořejším jezerem se nachází jeden několikametrový stupeň, který je vyřešen velkým zdymadlem. Respektive několika velkými zdymadly umístěnými paralelně vedle sebe. To aby byl průjezd lodí plynulejší, jelikož je tento průplav jedinou možnou cestou pro transatlantické lodě k velkým přístavům v Duluth a Thunder Bay. No a my v sobotu projížděli jedním z těchto zdymadel, tím nejkrajnějším na americké straně řeky. A když naše loď ve zdymadle vystoupala až na úroveň pevniny, byla mezi palubou a zaslíbenou zemí americkou cca 20centimetrová mezera. Je pravda, že dále byl nějaký plůtek, ale ten by nebyl problém přeskočit, teda pokud by nás do té doby Amíci nezastřelili. Ale oni jsou hodní, oni by nám nejdřív něco řekli. A třeba i napsali nějaké hezké věnování do pasu. Takové to, že nás zase rádi za 30 let uvidí.