Je to tady! Po pár letech váhání a odhodlání se Eliška rozhodla prolomit strach:"Chci se přestat bát, tak poletíme. Dokud to nezkusim, strach neodejde!" Jáchym se dodnes tváří, že se ho TO nijak netýká.

Na prázdniny k babičkám děti letěly s prarodičema, zpátky, ale tentokrat už sami. Snažíme se v nich pěstovat nebojácnost a samostatnost i když to s námi uvnitř mnohdy cloumá. Jako třeba v neděli, kdy jsme seděli u kafíčka na letišti, protože jsme se dozvěděli, že má jejich letadlo zpoždení...

Je těžké žít v zemi, kde panují jiné zvyklosti. Děti chtějí, to, co je tady normální a my se jen těžko dokážeme přizpůsobit. Taky proto, že zkrátka netušíme, co je to "normální". Ve školce jsme dělali jiné věci, zpívali jiné písničky, poslouchali jiné pohádky, ve škole jakbysmet. Jak dobře se dovedu vžít do kůže čerstvého dospěláka, který opouští brány dětského domova a vůbec neví... Věčný souboj, jak vyjít vstříc a jak soustavně neznásilňovat sebe sama. Omlouvám se, ale marně hledám smysl narozeninových párty a asi proto je nemám ráda. Nicméně chápu jejich důležitost ve zdejších zeměpisných šířkách. Dali jsme se na na vojnu života v cizí zemi, tak se snažíme bojovat, co to jde...

Před pár dny u nás přistál deník z delfínové třídy. Eliška si lámala hlavu s tím, co za zvláštní událost do něj má napsat. Celý si ho pečlivě přečetla a rozhodnutí padlo,:"Ještě nikdo nepsal, jak byl u doktora a já jdu zrovna na kontrolu, to se hodí."

Než zase zmizím v říši znaků, či chceteli Rozsypaného čaje, chci se s Vámi podělit o jeden nevšední zážitek, který nám dospělákům děti připravily....

Se strejdou Karlem, který nám vypravoval o dovolené v Thajsku se nám poněkud protáhla žehlící party. 13 košil, 3 gatě a zasloužená masáž, na dva týdny klidnější ráno.

Polomrtvá jsem se v půl deváté vypotácela z ložnice, abych ty nebohé vyhladovělé děti nakrmila...

Děti si moc přály jet k moři. Jáchym u něj ještě nikdy nebyl, a proto na Elišku mohutně žárlil. Moc si přál vidět kraba, což se mu nesplnilo, člověk by si pomyslel: "zkaženej zájezd", ale on ne, náhodou jsme našli pláž, ze které byl výhled přímo na koleje, kde jezdily vlaky regionální i ty rychlý. Všecky znal ze své železniční literatury, proto se zmítal v návalech blaha. Tu a tam se ponořil se šnorchlem pod hladinu, aby pozoroval rybí cvrkot pod útesem.

Po vyprání vyuzeného oblečení a lehké virózce jsme nabalili pár nejnutnějších věcí do brašen a vyrazili do Frankfurtu na vlak. Začli jsme tam, kde malí cyklisti při tréninku naposledy skončili, tj. v Aschaffenburgu...