Panejo, to to letí, Pavučiny se přehouply do svého neskutečného 13. roku existence. Je legrační, jak se za tuto dobu průběžně měnila moje představa o tom, o čem by měly být. Pomalu si dokonce zvykám i na to, že je lidé označůjí za blog, což mi leze na nervy, jelikož v době jejich vzniku ještě žádné blogy nebyly, zatímco dnes se jedná o velmi módní záležitost. Jenže co s tím, když jsem tvor staromódní?

Teď už ale vím, že v budoucnu budou o něčem, co by mě dnes ani ve snu nenapadlo, tak to zkrátka v životě chodí. Čeho se ale bojím je, že v našem životním tempu jim nedopřejeme ještě nějakou dobu to, co by si tolik zasloužily - decentnější design, i když ruku na srdce, po pavoukovi Tlapkáčovi se mi bude jednou stýskat...

Koncem loňského roku jsem si říkala, že si žádné předsevzetí letos dávat nebudu. Na rozdíl od jiných let mě ani žádná nějak nenapadala, protože jsem se poslední půlrok unášela a stále ještě unáším na křídlech, která mi narostla při opuštění domácího vězení.

Čím dál častěji si kladu otázku, na čem je založená popularita těch tří písmenek, které se objevují na čím dál větším množství potravin, oblečení a dokonce i nábytku. Taky jste se nad tím už zamýšleli?

Jak asi většina z vás ví, už sedím pořád jenom u šicího stroje, ale spíš ve školní lavici. Goethe Uni má campusy tři - starý Bockenheim, nový Westend a Riedberg, kde je údajně vhodné hledat budoucího manžela ve vodách přírodovědců.

Na Westendu se pořád mohutně staví a už několik let se říká, že se komplet všichni z Bockenheimu přestěhují na Westend. Předpokládaný termín je rok 2015. Dost možná to má být dárek ke 100 letým narozeninám.

Kdo mě zná, dobře ví, že kafe nepiju... A když, tak Kapučíno nebo Latte. Jenže už docela dávno se mi zalíbil zvyk usednout o víkendu třeba k teplému štrůdlu a šálku rozpustné kávy s mléčnou pěnou. Jenže jak roky plynuly, tak nás nutně muselo přestat bavit kupovat pořád to stejné rozpustné kafe a experimenty v této věci nikdy nedopadly valně. Toužili jsme po výběru čerstvé voňavé kávy a putování prstem po mapě. Ruzných mašin na kávu je všude tolik, že už by se ani vidlema přehrabovat nemohly, ale problém je v tom, že nejsme milovníky tolik oblíbeného Espressa...

Bag Me je mně velmi blízká osoba se kterou tady pod tím Frankfurtským letadly prošpikovaným nebem sdílím své radosti a strasti. Její nejmladší potomek - Kika už chodí nějaký ten pátek do školky, takže jí už nějakou dobu hezky česky závidím její volno nebo vlastně záviděla jsem! Taky se vracím po pěti letech doma s proměnlivým počtem dětí do života, hurá! Prosím, držte mi palce ať se po prvním roce raduji ze života, jako ona...

Pořád ty stejné fotky z toho stejného hřiště se tu v toku času objevují pravidelně. Je na nich totiž krásně vidět, jak nám ty obludy rostou. Na těch úplně prvních byla totiž jenom Eliška a toho času byla zhruba stejně velká, jako tady Jáchym...

Když si tak těma fotkama brouzdám, tak začínám chápat průpovídku, kterou pravidelně slýchávám od babiček v Letohradě:" Jak ten čas letí si člověk nejlíp uvědomí, když vidí, jak ty děti rostou...