Mám ráda svoje narozeniny nebo přesněji řečeno jsem moc ráda, že jsem se narodila právě v době, kdy už můžu pomaličku kupovat první sazenice rajčátek. Sice se ještě musí nedočkavě pár dní vyhřívat na jižním okně v obýváku, ale jsou nespornou předzvěstí jara...

Panejo, to to letí, Pavučiny se přehouply do svého neskutečného 13. roku existence. Je legrační, jak se za tuto dobu průběžně měnila moje představa o tom, o čem by měly být. Pomalu si dokonce zvykám i na to, že je lidé označůjí za blog, což mi leze na nervy, jelikož v době jejich vzniku ještě žádné blogy nebyly, zatímco dnes se jedná o velmi módní záležitost. Jenže co s tím, když jsem tvor staromódní?

Teď už ale vím, že v budoucnu budou o něčem, co by mě dnes ani ve snu nenapadlo, tak to zkrátka v životě chodí. Čeho se ale bojím je, že v našem životním tempu jim nedopřejeme ještě nějakou dobu to, co by si tolik zasloužily - decentnější design, i když ruku na srdce, po pavoukovi Tlapkáčovi se mi bude jednou stýskat...

Jak asi většina z vás ví, už sedím pořád jenom u šicího stroje, ale spíš ve školní lavici. Goethe Uni má campusy tři - starý Bockenheim, nový Westend a Riedberg, kde je údajně vhodné hledat budoucího manžela ve vodách přírodovědců.

Na Westendu se pořád mohutně staví a už několik let se říká, že se komplet všichni z Bockenheimu přestěhují na Westend. Předpokládaný termín je rok 2015. Dost možná to má být dárek ke 100 letým narozeninám.

Bag Me je mně velmi blízká osoba se kterou tady pod tím Frankfurtským letadly prošpikovaným nebem sdílím své radosti a strasti. Její nejmladší potomek - Kika už chodí nějaký ten pátek do školky, takže jí už nějakou dobu hezky česky závidím její volno nebo vlastně záviděla jsem! Taky se vracím po pěti letech doma s proměnlivým počtem dětí do života, hurá! Prosím, držte mi palce ať se po prvním roce raduji ze života, jako ona...

Na prvomájový víkend bylo krásné počasí, tudíž jsme překvapivě hledali, co bychom mohli podniknout. V sobotu byli děti obligátně v české škole, v neděli padla volba na kolo a návštěvou nás potěšil Geboš ze Švajcu, který v pondělí zase odfrčel do Lucemburska. My vyrazili, jak říkají děti "na kamínky". V Úterý na prvního máje vedly kola našeho vozu překvapivě do Bensheimu a tamější vinice... Pravidelní čtenáři se jistě nediví. A jak to celé dopadlo?

Kazetak hier, repraky hier a k tomu trocha pozdne-letni vsedni nudy z Neu-Isenburgu, aby nebyla nuda.