Letos jsme nechali chatové spacáčky doma a zamáčkli slzu, že se nebudeme courat od chalupy k chalupě. Děti odjely na jejich letecké tábory a my dva, mladí a neklidní usedli do auta směr Kaprun stejně jeko další spousta aut s označením CZ na SPZtce.

Dlouho jsme listovali nerozhodně stránkami diáře, jestli je zodpovědné vyrazit o vánočních prázdninách na hory. Zvažovali jsme, nakolik je lepší náklady za bydlení schovat do polštáře na účet za plyn a potraviny. Kelímek nejobyčejnější smetany v diskontu u nás teď stojí 1,19 €. V kalendáři to letos také moc nevycházelo... Ale nakonec přeci jen převážily misky vah fakta, že Elišku přepadl letos dvakrát nehezký kašel, že se nám tuze stýskalo a Otík narazil na rozumné ubytování v 1500 m.n.m. v Ötztalském údolí, které jsme zatím na našich bloumáních po horách nepoznali. Tu a tam se nám při putování v Pitztalu otevřel nějaký ten výhled směrem k Ötztalu a lákal nás k návštěvě.

Z hor jsme se vrátili nadšení, jako už dlouho ne. Nejen klimatologové upozorňují, že brzy můžeme na prosincové lyžování v Alpách zapomenout. Také obyvatelé horských oblastí si dělají starosti a připravují se na alternativní zimní aktivity.

Mnozí si kladou otázku, proč v druhém kole prezidentských voleb přišlo k volebním urnám v zahraničí 80% Čechů i přesto, že musí často podniknout strastiplné nákladné cesty k volební urně. Nesmíme zapomenout, že nevolili jenom expati, ale i turisté, kteří se cestou na hory zastavili například v Mnichově. (Volební účast byla na konzulátu v Mnichově ve druhém kole 1584 voličů.)

Nedá mi to, ale musím Vám napsat o mém výletu do Prahy na Slet Čmeláků plus, jelikož jsem se vrátila jako na obláčku v naději, že lidstvo z daleka není tak ztraceno, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nemůžu říct, že by jednotlivé přednášky vyznívaly vyloženě nadějeplně, ba naopak, co mě ale zasáhlo velmi je neuvěřitelná energie, kterou vkládají přednášející dnes a denně do obnovy krajiny a tím do ochrany hmyzu bez kterého tady nemůžeme žít.

Můj milý deníčku, na těchto řádcích se s Tebou chci podělit o naši sedmidenní cestu z nejsevernější destinace až domů, tentokrát v pomalejším tempu, ovšem skoro stejnou cestou. Vracíme se do Trondheimu, kde bydlímev přízemí skandinávského domečku. Dvakrát se vyspíme a vystupujeme z vlaku opět v Oslo, kde také zůstaneme dvě noci v herberce se snídaní. Předposledním dnem ve vlaku je cesta do Kodaně. Žádná očekávání, milé překvapení. Hamburg snad ani nemá smysl zmiňovat, tam jen Eliška ošéfovala rybí housky a hurá do Taunusu! Kdo dočte až do konec dozví se nějaké ty postřehy, co se nám cestou sešly.

Cestou jsme sledovaly, jak se postupně mění skladba zavazadel. Už ve Stockholmu jsme zaznamenaly zvyšující se množství batohů, ale stále byly kufry v přesile. V Trondheimu, nebýt dvou cestujících, už by člověk úplně zapomněl, že existuje jiné zavazadlo, než batoh. A lidi zlatí, tak obrovské bágle jsem v životě neviděla. Nejen v Himálaji a v Tatrách žijí oceloví chlapi. Tady na severu to nosí i drobné dámy. Zase jsem jednou zpytovala svědomí, jak jsem rozmazlená, když se všude courám s devítikilovým batůžkem, ale k věci...

Do nejsevernější norské železniční stanice jsme dorazily v odpoledních hodinách s určitým pocitem úlevy. Byly před námi čtyři noci ve stejné posteli, kuchyňka s lednicí a sporákem a prádelna k tomu... Na recepci se usměvavý Čech divil, že zde zůstáme „tak dlouho“ až později jsme pochopily, že naše cílová destinace je pro většinu lidí v těchto končinách destinací výchozí. Pan recepční nám kladl na srdce, ať určitě vyrazíme na Lofoty, tím spíš, že plují letos trajekty zdarma. Prej stíháme určitě vyběhnout na vyhlídku Reinebringen a v kolik budem v posteli nám může být jedno, když máme klíče a nemusíme nic řešit. Podle předpovědi měl být nejkrásnější den zítra... Program na večer byl jasný: Velké prádlo, kouknut odkud vyplouvá ráno za východu slunce trajekt, koupit sváču a usnout před půlnocí. Uf.

Letošní léto jsem strávila ve vlaku jenom s Eliškou a dohnala mě karma. Často se Otíkoj vysmíváme, že natřískal tisíce fotek a vybrat jich pár pro článek je opravdu porod. A hádejte co, z našeho železničního dobrodrůža jsem stáhla taky přes dva tisíce a mám máslo na hlavě. Jako vodítko pro články jsem si vzala Eliščiny odpovědi na všetečné otázky, které slýchám v okolí. Doplním je o nějaké ty postřehy, které jsem cestou nasbírala... Povídání rozhodím do tří článků, ať si to můžeme všichni dávkovat :-). Proč jen s Eliškou a proč vlastně vlakem?

V květnu se slaví den železnice a prý bývají každý rok různé akce na jízdné. My si letos všimly, že Interrail slaví veliké kulatiny a na jejich oslavu vyhlásil na pár dní promoakci Interrailu za 50%. Jelikož jsme věděli, že mají kluci natřískaný letní diář lítáním, řekly jsme si s Eliškou, ze vyrazíme samy. Konec konců chce příští rok vyrazit do světa, tak to má jako ochutnávku. Stejně se musí o nebohou matku, co neumí číst v mapě, postarat…