Všechno listí už je vysáté, na nos dopadly první sněhové vločky a zaječí škola už je konečně zazimovaná. Odpoledne je taková tma, že už ani nevadí, že není přes okna vidět, zato v Betlémě svítí svíčka už druhý večer. S příchodem Adventu definitivně zmizely i ty poslední dokonalé papriky, jaké znám snad jen od Moravcu ze zahrady. Rajčata už ani na trhu nevoní. Přišla doba zelí, dýně, řepy a bryndzových halušek. Právě teď, když je lezavo chutnají, jako ta nejlepší delikatesa světa. Žít v zemi, kde se střídají čtyři roční doby má nesmírné kouzlo, protože se má člověk pořád na co těšit. Co chudáci takoví ostrovani v Indonésii, kde vedro vystřídá na chvíli, když se svatej Petr uvolí, období dešťů? Chutná mango 365 dní v roce pořád stejně skvěle?

Bojíte se, co bude? Co nás čeká, co čeká naše děti, vnoučata? Já ano. Učím se mít ráda změny, jde mi to špatně, ale snažím se. Terorismus vstoupil do mého života, když mi bylo 17 a seděla jsem na hodině chemie na americké střední. Paní učitelka se sesula k zemi a z očí jí tryskaly slzy... Tou dobou ředitel školním rozhlasem oznamoval náraz letadla do pentagonu. Kolem oběda už byly v kantýně obří televize, které přenášely obrázky dalších kamikaze do dvojčat. Je zvláštní, že když se stane něco tak absurdního, najednou člověk přestane rozumět jazyku, kterým je zpráva sdělována. Mozek tu informaci jednoduše odmítá příjmout.

Poslední rok mnou propluj jako namydlenej blesk a začíná mi docházet, že bude zase advent. Dnes mě Eliška soucitně upozornila, jestli bychom neměli sklidit zaječí školu a vyndat betlém. Úplně ve mně hrklo, protože jsem ještě nestihla zaregistrovat ani jaro...

Jít naposledy do školky bylo mnohem zvláštnější, než jít zase poprvé do školy :-).

Hybaj domu, nejvyssi cas! Puvodne planovany pohodovy dojezd pozdni odpoledne vzal za sve jeste nez jsme vyjeli na dalnici.

Posledni dovolenkovy den jsme se vydali na Eggishorn. Na Azurovem pobrezi jsme zdolavali kopce 300 nebo 800 m.n.m., ted jsme pred sebou meli temer tritisicovku.