|
Německo 2022
Severní vítr je krutý 2/3: Bodø
Rozcestník:
Severní vítr je krutý 1/3: Cesta do Bodø
Severní vítr je krutý 2/3: Bodø
Severní vítr je krutý 3/3: A domů přes Kodaň a Hamburk
Cestou jsme sledovaly, jak se postupně mění skladba zavazadel. Už ve Stockholmu jsme zaznamenaly zvyšující se množství batohů, ale stále byly kufry v přesile. V Trondheimu, nebýt dvou cestujících, už by člověk úplně zapomněl, že existuje jiné zavazadlo, než batoh. A lidi zlatí, tak obrovské bágle jsem v životě neviděla. Nejen v Himálaji a v Tatrách žijí oceloví chlapi. Tady na severu to nosí i drobné dámy. Zase jsem jednou zpytovala svědomí, jak jsem rozmazlená, když se všude courám s devítikilovým batůžkem, ale k věci...
Do nejsevernější norské železniční stanice jsme dorazily v odpoledních hodinách s určitým pocitem úlevy. Byly před námi čtyři noci ve stejné posteli, kuchyňka s lednicí a sporákem a prádelna k tomu... Na recepci se usměvavý Čech divil, že zde zůstáme „tak dlouho“ až později jsme pochopily, že naše cílová destinace je pro většinu lidí v těchto končinách destinací výchozí. Pan recepční nám kladl na srdce, ať určitě vyrazíme na Lofoty, tím spíš, že plují letos trajekty zdarma. Prej stíháme určitě vyběhnout na vyhlídku Reinebringen a v kolik budem v posteli nám může být jedno, když máme klíče a nemusíme nic řešit. Podle předpovědi měl být nejkrásnější den zítra... Program na večer byl jasný: Velké prádlo, kouknut odkud vyplouvá ráno za východu slunce trajekt, koupit sváču a usnout před půlnocí. Uf.
Plavba na Moskenes trvala po zapsání na seznam pasažérů tři a půl hoďky. Nejdřív jsme si užívaly, jak šimrají vstávající sluneční paprsky vodní hladinu a když jsme byly zkřehlý jako sledi, co se v těch vodách loví, ustlaly jsme si uvnitř. Sedadel byl dostatek a cestujících po málu. Poznaly jsme i pár obličejů z našeho včerejšího vlaku. Dobře dvě hoďky jsem si ještě pospala, přeci jen se na únavě projevila naše bezdomovecká noc v Trondheimu. Jiný den by se nám pro tohle dobrodrůžo hodil lépe, ale předpověď mluvila jasně. Z přístavu na vyhlídku je to bratru šest kilometrů a stezka vede částečně podél silnice. Cestou nakoukneme do kempu, kde naše spolucestovatelky staví stan. A pokračujem podél pobřeží k vyhlídce, cestou potkáváme několik odpočívadel, kdy se dá pohodlně posvačit. Na silnici provoz minimální, české spzky nechybí. Cítíme se vítané a plán českého páru, který jsme potkaly v hostelu: přejít Lofoty na těžko od konečné autobusu zpátky do Moskenes nám příjde opravdu skvělý.
Nástup na „šerpovské schody“, které vedou na vyhlídku poznáme podle nepálských vlaječek a z ničeho nic se rojících turistů. Na ceduli se dočteme, že cesta není vhodná pro malé děti a že je kruciální pro výstup počasí. Čeká nás přes 600 m.n.m. na jednom kilometru. Je to fuška a tři dny pak nemůžu chodit, zlatý Alpy. Cestou si vytváříme žebříček národností. Čechoslováci se dělí o zlatou medaili s Němcema, následují Francouzi, Angláni a Číňani. Na jednom odpočívadle pod vrcholem se cítím vyděšená, protože tu lítá nad lidmi dron. Z Jáchoušova leteckého oddílu znám, jaká musí pilot modelů dodržovat pravidla a přestože nemůžu vyhrabat plíce z batohu, prchám nahoru, než mi vrtule udělají indiánskou image. Nad první vyhlídkou Eliška přestává frflat a ožije. Zbožňuje kamzičí terén, kde se musí lézt po skalách a mizí daleko přede mnou. Ta nádhera, co nám leží u nohou mi vyráží dech, Eliška ještě chvíli váhá, jestli to za to stálo. Neodhodláme se k výstupu na veleslavnou špičku hory ve výšce 666 m.n.m. Poryvy větru jsou silné, terén divoký a boty nevodné. Fňuk.
Odpoledne si uděláme piknik v přírodním tábořišti u moře a pomalu vyrážíme na trajekt domů. Tentokrát plujeme o dvě hodiny déle se zastávkou na ostrově Vaeroy a kolem půlnoci už skáčeme do pelechu. Jenže apka na polární záři hlásí do tří do rána vysokou pravděpodobnost aktivity. Na nebi svítí hvězdy, jako o život a mně to nedá a jdu si sednout do přístavu po tom, co si zhodnotim čeho budu více později litovat. Eliška zůstává s argumentem, že má výhled z okna zachumlaná pod peřinou. Neviděli jsme nic a jestli odjede Eliška na roční výměnný pobyt na Aljašku, což si nejvíc přeje, ještě si jí užije.
Druhý den jsme se nemohly dočkat až se projdeme po městě. Eliška se těšila na streetart a maják do přístavu. Moc se nám libilo i v lososovém centru, kde jsme se dozvěděly, jak se tady chovají lososi. Vůbec jsem netušila, že jsou obří lodě s proskleným bazénem, kde malá lososátka čekají na širém moři na svoje vypuštění do světa. A už vůbec jsem netušila, že každý losos odchovaný na farmě vyfásne 14 očkování. Vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli je dobrý to vědět nebo raději ne. Jakékoliv povídání o velkochovech ve mě vzbuzuje nedůvěru. S paní průvodkyní jsme poklábosily i o norské elektromobilitě a odnesly si na ochutnání jejich sušeného lososa. Neodpustila jsem si ani návštěvu outdoorového obchodu, jelikož mě děsně zajímalo, co frčí za polárním kruhem. Nesnáším nakupování, ale když se toulám po cizích krajích ráda si zboží prohlédnu.
Ani jsme se nenadály a už vřískali racci v marině a dul severní vítr. Hlásili krásných 17 stupňů, vyrazila jsem si neuváženě bez bundičky a byla ráda, že má nová knihovna otevřeno. Se zájmem jsme si ji prošly a spadla nám čelist. Nádhené dětské oddělení s domečky, kam si můžou děti zalézt, manga koutek s tatami, všude spousty stolů s počítači i bez, okenní parapety s polstrováním, velkorysá otevírací doba, seznam akcí a v neposlední řadě kavárna, která se jmenuje Papír. Jen knih tam moc nebylo a vlastně jsme se zamýšlely nad změnou funkce knihoven v dnešní době. Je možné, že právě tady na studeném severu je mohem důležitější lidi nalákat ke společným aktivitám než je zásobovat kvalitní četbou na doma. Bohužel jsem se nezeptala, ale předpokládám, že mají obří katalog knih elektronických.
Procházka po marině k majáku byla moc pěkná, vlny divoké a severní vítr krutý. Už víme, co to znamená. Jako úkol dne jsme si stanovily rybu k večeři. Nechaly jsme si poradit při koupi pohledů od paní v íčku, jestli kuchtit nebo si někam zajít a nakonec nás poslala do místní jídelny na lososa a pro rybí karbenátky, ze kterých jsme si udělaly burgry na zítřejší výlet k největším vodním vírům na svěstě v Saltstraumen. Paní v íčku uměla samozřejmě jako všichni skvěle anglicky a hned nám našla v kolik mají protichůdné proudy největší aktivitu načež proběhl organizační brainstorming, jak se tam dostat, když jede jeden bus denně a ještě v blbou dobu... Nejdřív ale vedly naše kroky na pláž za přístavem, kde jsme se za deště docela vycachtali. Lovení mušlí vyhlásila Eliška za jeden z Highlightů cesty na sever stejně jako Saltstraumen.
Do Saltstraumen jsme vyrazily hned ráno autobusem asi na půl cesty, i když nás čekala procházka po silnici, byla moc pěkná, podél pobřeží. Rozhodly jsme se, že budem stopovat a skutečně nás po osmi kilometrech nabralo čtvrté projíždějící auto, lovec v tesle. Zase jsem si připadala jako děvče z východu, bo jsem netušila, jak se ty dveře otevírají. V držáku měl nádherně vonící kávu v porcelánovem hrníčku s ouškem a vyprávěl nám, jak suší ulovené maso, které pak baští na lovu. Byla sobota ráno, měl před sebou prodloužený víkend v divočině a za tu chvilku, co nás svezl jsem si stihla všimnout, že vypadá jako strom.
Fousiska měl jako
trempař z rapu od Hanibala,
tričko světle hnědé barvy a gatě tmavě hnědé. Měl styl a Eliška se radovala, že jela poprvé stopem. Vyhodil nás u sámošky, kde jsme doplnily pohledy a přešly si most, než to začne. Holky nás v Trondheimu upozornily, že tu byly mimo nejvyšší aktivitu zklamané, jelikož mohly na hladině pozorovat opravdu jen minimální víry. My si ten zápas z mostu vychutnaly na plný pecky. Neuvěřitelné masy vody se přetlačují která, kudy kam poteče a kolem vyhrávajícího trojúhelníku se neúnavně tvoří roztomilé lokny. Se zaujetím sledujeme rodinku kačen, která cíleně přijela v inkriminovanou dobu du lunaparku. Opravdu si to užívaly a v mžiku byly daleko za mostem. V zatáčce mamina nahodila kurz zpět a připluly podél břehu k další jízdě... Jako když jezdí děti na skluzavce a nikdy nemají dost :-).
Jediný autobus do města vzorně přijel a do hodiny nás vysypal zpátky v Bodo. V deštivém lezavém dni myslíme na české manžele plnící si sen na Lofotach a už jim to stanování nezávidíme. V té zimě a větru musí být ten pobyt venku fakt nepříjemný. Naposled jsme zaply pračku a usmažily si zde tradiční palačinky s
tmavým sýrem Brunost.
Holky nám o nich vyprávěly a nezapomněly zmínit, že jedna, kterou si daly napůl je stála 10 éček.
Poslední noc jsme zažily dobrodružství, kdy se v hostelu zapnul alarm. Když jsem naházela v rychlosti všecky cennosti, nahodila dvě bundičky, vykoukla z jednoho z pokojů ustrašená paní, že se moc omlouvá a pak zmateně cosi povídala o koupelně. Mohly jsme teda skočit zpátky do pelechu a pomalu plávovat, co podnikneme v Trondheimu.
(ah)
| Fotogalerie |
Ráno na moři.
|
Otevírací čumák trajektu nás uhranul.
|
Jedno z odpočívadel.
|
Na vrcholu pod vrcholem.
|
|
Reinebringen...
|
Vrcholová památka: my a největší pamětihodnost.
|
Úctyhodná otevíračka knihovny.
|
Knihovní kavárna.
|
|
Marina.
|
Nedělní kavárna na konci promenády.
|
|
Výjimečný den, teplou večeři jsme si moc nedopřávaly.
|
V rybárně.
|
Třásla jsem se hrůzou, co budou ty rybí karboše stát. Účet na dvě eura mě potěšil a hambáč nám moc chutnal.
|
Pro ilustraci jedno pouliční dílo.
|
Souboj počasí. Co teda? Trakaře nebo sluníčko?
|
Sběračka mušlí.
|
Koupačka v goretexu :-)
|
Procházka na Saltstraumen.
|
V sámošce mě uhranuly tři obří regály z rybářskejma potřebama. Prý tu žije extrémní množství ryb.
|
Představení je tu :-)
|
Jenže tady je to celé krásné.
|
|
Tadá, rybí burger.
|
Proč mají ve vlaku tu pilu nechápeme.
|
Ale hřiště na desetihodinové jízdě více, než 700 km dlouhé trasy rozhodně svoje místo má.
|
|
