Když jsem byla malá, opravdu často jsem slýchávala:"Kdepak, ty se ve světě neztratíš." Tu a tam se najde někdo, kdo mě touhle větou omladí ješťè dnes. Poslední dobou mi to zní v uších zase podezřele často ze všech stran, a to na Eliščinu adresu... Tu a tam se mi až tají dech, jak je ona já a jindy jí zase absolutně nerozumím, jako by byla z Marsu... Zamýšlím se nad tím, co udělá s dítětem škola a vzdělávací systém, nakolik zůstane samo sebou? Jak ho ovlivní rodiče? Jaký vliv má celkové vnější prostředí na vývoj dítěte.

Švýcarsko bere dech hned několikrát. Když je krásné počasí na horách nezávisle na ročním období ať jste ve městě nebo na horách, ale taky, když máte otevřít peněženku... Když jsme nesehnali na poslední chvíli bydlení v Rakousku, řekli jsme si, že se pokusíme naplánovat lyže ve Švajcu s rakouským rozpočtem...

Kdo nás zná, dobře ví, že nás naučila Eliška a její astma jezdit na hory. Eliška je druhou zimu bez medikace, nicméně se jí letos drží jakési stěhovací nachlazení. Rýma - kašel - rýma - kašel... Ve frankfurtské opeře, kam začne v lednu dojíždět, ji ale nastydlou nechtějí. Nebudu zastírat, že jsme rádi, že se pro operu po školním projektu "Oper sucht singende Klasse" rozhodla. Dětská operní představení jsou krásná, a to, že se smysluplně využije ten její neuvěřitelný a nervy drásající ječák, mi přijde fakt skvělý. Teď už jen pročistit ty trubky...

Bydlení v zatáčce dvacet kilometrů od Zermattu jsme si zabukovali začátkem prosince a za dva týdny jsme balili tašky. Do té doby jsem nikdy magické heslo Zermatt asi jako jediná na zeměkouli neslyšela. Jakmile jsem se někomu zmínila, že se tam pár dní stavíme, bo je to super vysoko, stejně jako Pitztal (kde jsme na poslední chvíli nesehnali bydlení), reakce byla vždy podezřele stejná. Tichý povzdech a zasněný výraz. K mému úžasu to nejen KAŽDÝ zná, ale každý už tam taky BYL. A když ne v zimě, tak v létě. Oukej, no, zeměpis nikdy nebyl moje silná stránka...

Když nám zelinář dovezl mrkev a z bedny vypadl letáček o dětském maratonu, nejdřív nás vlastně nezaujal... Po dovolené v Tatrách, kde Jáchym jednoznačně vykazoval nejlepší fyzičku z rodiny začal s tátou běhat. Tak nějak automaticky vznikl čtyřkilometrový okruh kolem nádraží tu do kopce, tu z kopce. Jednou jsem dokonce běžela s Jáchymem a Eliškou já. Prskal potom, že už se mnou nejde, když jsem tak pomalá. Ze srandy jsme se podívali na startovní listinu z loňska, na časy, za které těch 4,2 km uběhnou a zjistili, že mají někteří i horší čas, než Jáchym i když patří do té nejmladší kategorie. Navíc ten jediný Čech, co startoval loni letos neběží...

Po návratu z ročního pobytu na americké střední jsem propadla do nového třeťáku. Moji spolužáci se chystali na maturitu a vídali jsme se už jen na chodbě. Dodnes mi mých šedesát spolužáku se kterými jsem strávila přesně dva roky splývají a nedokážu je zařadit. Nebyla to sranda. vzpomínky na nové učitele a jiné množství probrané látky jsou dodnes živé natolik, že jsme měli z přesazení Jáchyma na jinou základku veliký respekt. Na klidu nám nepřidávalo ani to, že je prakticky nejmladší ze třídy a ještě kluk. Kdyby bylo bývalo po našem, dali bychom ho už do první o rok později. Jenže zdravotně byl zralý, tak si místo budování měst z kostek ve školce trávil dlouhou chvíli zíráním z okna ve škole. Koncept naší bývalé základky mu to umožnil, jelikož předpoklad flexibilní dvojtřídky nabídne dítěti tolik, kolik dokáže absorbovat. Pro ctižádostivé děti to má nesporné výhody, ale naopak pro lenivé pohodáře se výhody hledají hůř... Každopádně nás ve třetí třídě opravdu čekal průšvih, kterého jsme se obávali...