Loni se dohodla banda ajťáků z Helaby, že vyrazí na Karneval do Mainzu. Po krátké rešerši jsme zjistili, že to je jeden ze slavných německých óbrkarnevalů, takže mělo být o zábavu postaráno. Meteorologové, ale ohlásili óbrriziko nekontrolovatelných bouří a snad poprvé v historii nepočítaje tu válečnou mělo 500.000 lidí, kteří do Mohuče na průvod rajzují po výletě. Mrkev zůstala ve skříni až do včera...

Pořád se někdo ptá, co je novýho na chalupě, prej ať pošlu nějakou fotku. Navíc pavučiny jsou už 16 let takovým naším digialbem, tak je na čase naše chalupaření začít mapovat :-)

Když jsem byla malá, fascinovala mě představa umět vyrobit látku pěkně od začátku do konce, přesně jako to umí krteček. Jakožto novopečená tkadlena, zabouchlá až po uši do jednoho Vobejdy, vyrazili jsme si na rande do už tehdy nějakýho nej muzea řemesel v Letohradě...

Sedmnáctka nás přivítala krásným počasí a světe div se, našel se i foťák v kapse. Představte si třeba, že to je Vysočina nebo Beskydy nebo Orlické hory, to je úplně jedno. My si to taky tak představujem :-). A jak jsem tak stála na tý rozhledně, které se říká koňská hlava, dala jsem si předsevzetí zachytit tu atmošku ve všech ročních obdobích.

Náš život se poslední dva roky nenápadně přesouvá do pohoří Taunus, které znají především vyznavači detektivek Nelle Neuhaus. Našli jsme se tam se skvělými kamarády a tamější městečka nám připomínají domov po kterém se nám stýská. Zatím jen občas prcháme z Metropole na chalupu do provoněných kopců, kam jezdí lokálka ne nepodobná motoráčku, který projíždí i Letohradem. Pravda, Taunusbahn je červenožlutý, ale když z něj vystoupím, pod nosem mě pošimrá zima a přímá pětiminutová cesta od nádraží do kopečka dává chtě nechtě pocit domova. Až mě někdy děsí, jak moc člověka ovlivní prostředí ve kterém sám vyrůstal...

Jednoho dne se rodič probudí a pochopí, že má velký děti. Jak? Je neděle a v půl desátý ráno je v domě ticho jako v kostele. Nikomu se nechce vstávat a taky nikdo nemusí. Po náročném roce nejsme na ničem s nikým domluvení a chytáme dech. Navíc, když se ve dvanáct snídá, ušetří se jedno vaření a zbyde víc času na sebe. Nějak si to teď víc užíváme. Máme si, co říct a smysluplnost společných projektů závratně stoupá. Intenzivně cítím, že se nehodím na matku dětí od první do sedmé dortové svíčky.

Mockrát jsem tu psala, jak je těžké se zorientovat ve zdejším mikrosvětě našich školáků. Po čtyřech letech strašení některými rodiči ohledně cyklozkoušek jsme se propracovali až k osobní zkušenosti. Tento týden jsem pochopila všechen ten stres, který se kolem tohoto tématu v našem městečku šíří a musím se z toho vypsat, protože pořád nevím, co si o tom mám myslet...