|
Německo 2015
Jáchym je pyšný šestileťák
Je těžké žít v zemi, kde panují jiné zvyklosti. Děti chtějí, to, co je tady normální a my se jen těžko dokážeme přizpůsobit. Taky proto, že zkrátka netušíme, co je to "normální". Ve školce jsme dělali jiné věci, zpívali jiné písničky, poslouchali jiné pohádky, ve škole jakbysmet. Jak dobře se dovedu vžít do kůže čerstvého dospěláka, který opouští brány dětského domova a vůbec neví... Věčný souboj, jak vyjít vstříc a jak soustavně neznásilňovat sebe sama. Omlouvám se, ale marně hledám smysl narozeninových párty a asi proto je nemám ráda. Nicméně chápu jejich důležitost ve zdejších zeměpisných šířkách. Dali jsme se na na vojnu života v cizí zemi, tak se snažíme bojovat, co to jde...
Nechala jsem se inspirovat maďarskou profesorkou od nás z Uni, kamarádkou mojí kamarádky Zuzky, která vezme dva nejlepší kámoše oslavence a společně podniknou něco "cool", co se nedá dělat v deseti dětech, bo by tatínek musel střelit svoje služební BMW. Zkrátka smysluplný zážitek.
Jáchouš chtěl na dinosaury. Nemohl se rozhodnout koho pozve, tak jsme udělili výjimku, že teda muže 3 děti, no. Dvě nemohly, tak zbyla kámoška Maya. Elišce jsme vzali taky kámošku, aby na ně nemachrovala a užila si to taky.
Dnes po dvou týdnech vzpomíná Jáchym na svoje narozeniny hezky. I když v ten den byl nekonečný seznam věcí, které byly úplně spatně. Jeho vysněný čokoládový dort byl moc čokoládový, dinosauři byli moc mrtví,... Snad mě omluvíte, že nechci dlouze štrachat v paměti, abych si na všecky ty reklamace vzpomněla. Jsem ráda, že má nakonec hezkou vzpomínku a mně nezbývá, než věřit, že jednoho dne si to užijou i teď a tady... Rodiče maj přece jenom jedny nervy a dětství je tak krátký... Navíc ten strach, že z nich jednou vyroste dospělák, který chce to, co mají všichni
ostatní aniž by se zamyslel, co chci vlastně v životě já?
Je těžký bejt rodič. Čím míň se s rodiči vidím, čím rychleji mi děti rostou před očima, tím víc se v myšlenkách vracím do dětství. Překvapuje mě, jak moc mě prostředí ze kterého pocházím ovlivnilo a jaké detaily hrají roli.
Moji milí rodiče, jsem fakt ráda, za všecko, co jste mi předali do života. I přesto, že jsem byla poslední mládě, stihli jste mě podpořit nejen v mých nápadech a aktivitách, což mi dovolilo dodnes zůstat sama sebou a nejít tupě s davem. Moc bych si přála, aby se nám tohle s těma našima dětma taky povedlo... Za mě máte cenu Ď oba!
(ah)
| Fotogalerie |
Hele, zahýbáme!
|
Dinosauři jsou hnedka vedle moji alma mater :-)
|
Tyjo, jsem věděla, že byly velký, ale že tak moc? Ještě se musím hódně učit.
|
Třeba spolu půjdou do třídy...
|
Třeba spolu pojedou i na prázdniny!
|
Vlastní vlak už na to mají...
|
|
