Při původním plánování naší cesty jsem děsně chtěla na Expo. Čím víc jsem si zjišťovala o tom, co vlastně znamená mít vstupenku a za jakých podmínek člověk může navštívit nějaké pavilony, sláblo moje odhodlaní odkliknout koupit vstupenky. Dokonce jsme se prokousali tou šílenou registrací. Osud tomu chtěl, že jsem vnitřně nechtěla strávit celý den ve frontě na slunci a jednoho dne se na objednávkovém portálu ukázalo "vyprodáno". Oukej mame v Ósace volný den!

Naše první setkání s aktivní sopkou bylo na Hokkaidu v roce 2010. Byli jsme z toho úplně paf. Už tehdá jsem myslela na moji spoluzačku karatistku Katku z pomaturitního studia japonštiny, která pobývala delší dobu v Kagošimě a o aktivní sopce Sakuradžimně mluvila, jako by to by byla ta nejobyčejnější věc na světě. Z Hirošimy je to sem 600 km a když jsme si začali doma jezdit prstem po mapě a zjistili, že se právě sem podívat můžeme, začala jsem se fakt těšit. Koneckonců jsem ve své naivitě ještě netušila, že tu v půlce října bude pořád ještě 30 stupňů a že do běžného obrazu zdejšího Japonska patří palmy.

Když jsem dostal befél napsat pár vět o Hirošimě, řekl jsem si, že si to trošku zjednoduším, hodím sem odkaz na starý článek, jak jsme tu byli v roce 2010 a řeknu, že se od té doby nic nezměnilo. Bohužel, jednak jsem žádný článek o Hirošimě nenašel (pěkně jsme ty raporty tehdá odbyli), druhak se naše výprava rozrostla o další dva (skoro) dospěláky, takže jsme tentokrát, třeťak, Hirošimu chtě nechtě nasákli přeci jen docela jinak než tehdá.

Nagoju vnímám jako popelku jihu Honšú, proto jse si ji vybrala místo přeplněného Kjóta. Chtěla jsem, co nejméně turistů a esenci starého Japonska bez udání konkrétního historického období. Při rešerši se mi zatajil dech, když jsem narazila na Arimatsu a jeho tradici šibori. Příště, špatný doprovod. Místo toho jsme si naplánovali návštěvu malého městečka Taketojo, které si vysloužilo slávu výrobou sojovky, tamari a misa. Je zde posledních pět kvasíren a jdou dobře poznat po čuchu.

"Mami, mami, hele šinkansen!" Ječí na nástupišti Jáchym se stejným úžasem jako Eliška, když viděla poprvé Eifelovku. Jsme tu třetí den, ode dneška nám platí týdenní Japan Railpass na který ujedeme v následujícím týdnu asi 2700 km.

Nepatřím mezi snílky, jsem spíše tvor racionální. Přesto jsem chodila tímto světem s velikým snem: Vzít jednou děti do Japonska. A jak říkal Viktor Hugo: „Život je čekání na to, kdy se sny změní ve skutečnost.“ Jasně, že na to musí být děti "dost velké", "aby z toho měly rozum." Pořád je tolik důvodů to odložit, až jednou příjde den, kdy to odkládat není kam. Nejstarší dítě má maturitu na krku a vám dojde, že je to teď nebo nikdy. Koupili jsme letenky na podzimní prázdniny, napsali japonským rodičům a kámošce Chi-Chi.

Už před čtyřmi lety muselo na pobreží Tichého oceánu na 100 000 lidí opustit své domy z minuty na minutu. Kde a proč se maličko liší, okruh zakázané zóny se ale postupně zmenšuje a některá velmi zasažená městečka po dekontaminačních pracích znovu otevírají své brány. Disciplinovaní Japonci přijímají mezi své nové dovednosti účast na dnes již častých protestech v Tokiu. Japonsko se po "chvíli" váhání vrací k jaderné energii, v "zahrádce Japonska" prefektuře Fukušima se opět pěstuje rýže, která sklízí jedno ocenění za druhým a zdálo by se, že se všudypřítomnou pílí vrací vše do normálu. Zejména japonská média si dávají na postfukušimské image záležet a pilně chystají Letní olympijské hry 2020. Šušká se, že právě tolik v Japonsku zbožňovaná baseballová klání by měla probíhat ve městě Fukušima. Olympijští turisté jsou totiž skvělou příležitostí, nejen jak podpořit postiženou a finančně zruinovanou oblast, ale i pohladit smutné duše tamních obyvatel.