|
Německo 2016
Den 6: Přechod z Pitztalu do Kaunertalu přes Weißseejoch
V Taschachhaus se Eliška seznámila s jedním horolezcem, který jí zasvětil do základů broušení a oblékání maček. Byla úplně rozněžnělá, že skupinka takových chlapů ocenila jejího sviště batohového. Výjimečně oslovil on ji a ne ona jeho. Prej:"Jéééé, ty seš ta holka s tím svištěm, ten se nám moc líbí..." Lituju, že jsem se neosmělila je spolu vyfotit :-) Každopádně to máme dneska docela daleko a čeká nás zdolání sedla ve třech tisících. Do Kaunertalu tentokrát dojdem a doufáme, že bude nějaké lano. Děti se těší, že si zalezou a my tam půjdem i kdyby nám správce chaty řekl, že s dětma rači nee. Nejsou televizní povaleči. Věříme jim a oni, jak řekla jedna veselá Mnichovanda na Kaunergrathütte:" Ty děti to tady všecko přijímají, tak, jak to je. Úžasná škola života..." Ona má už děti velký, tak jí věříme...
Vyrážíme do Gepatschhaus. Eliška v prvním potůčku uklouzne na kameni, jejda omylem, a nabere si vodu. Převlíká si ponožky, ty poslední. Na zejtra zbývají už jen smradlavý nebo dnešní sušený. Vypadá to, že dneska stejným směrem ještě jedna skupinka mladých "alpinistů", Eliška později zjišťuje, že jsou z Berlína a jdou tu naší vysoce originální trasu taky, jen vyrazili o den později :-). Průvodce, letáčky i personál chaty upozorňuje, že se tady chůze po cestičce nazývá "vysoký alpinismus"´. Líbí se nám to. Mezi kameny se to hemží barvami. Konečně jsem pochopila zahradní koncept "skalka" až dnes a tady... Taky jsme si v průvodci rozšířili slovní zásobu v oblasti různých kamenových podloží.
Ještě nevybalujem ani oběd a máme nadosah první sněhové pole. To je radosti. Děti si postaví jejich prvního letního sněhuláka, skoro stejný highlight jako svišť, postupně mě oba sprdnou, proč jsem jim nevzala rukavice a jdem dál. Berlínská výprava nás na odpočívadle předběhla a tak jsme se mohli orientovat, kam nás ta pěšina zavede dál. Bylo před námi několik sedel a mezi kameny nebyla stezka vidět. Tušili jsme, přes které se vydáme, ale z které strany, se tam do oblak budeme drápat nám bylo záhadou. Sněhový plotny a do nebe se tyčící vrcholy vzbuzovaly respekt. Nakonec to bylo mnohem jednodušší, než jsme čekali, dost možná i proto, že nám prošlápli sněhem stabilní pěšinku Berlíňáci. K našemu údivu jsme na vrchol sedla lezli zleva, tedy po skále. Naši dvounozí kamzíci ožili, ja měla dost. Nevím, jestli to tam nahoře bylo tak krásný kvůli těm jezírkům, ledovcům, dokonalému klimatu nebo luxusnímu oříškovému chlebu z Taschachhausu a je to úplně jedno. Tady stojí za to být. Připadala jsem si jako horolezec na Everestu a cítila nebetyčnou pýchu, což tady v nebi není vůbec složitý, že jsem se sem s báglem vyškrábala. Do křesla mě usadil až článek na blogu nějakých cyklistů, kteří tudy JELI NA KOLE V DEŠTI. Máslem jsem a máslem zůstanu. Jakou radost jsme tady nahoře měli, když jsme dokázali lokalizovat na protějším kopci kavárnu na konečné "Divokošpicové lanovky." Právě tady jsme si uvědomili, že je dovča za náma, od teď už jsme zase zpátky v Kaunertalu.
Z Weißssejoch nás čekalo klesání dlouhé, jak týden před výplatou. Jak by nás zajímalo kolik lidí za sezónu frčí na Taschachhaus právě tudy. Potkali jsme v protisměru jednoho pána docela pozdě a navíc BĚŽEL, nikdy bych nevěřila, že je to možný.
Dole u Gepatschhausu nás vítaly krávy a náš pokojíček byl v kapličce. Tomu říkám stylové zakončení naší sviští expedice.
(ah)
| Fotogalerie |
Kupředu levá
|
Zastavit stát. Pauzááá
|
jejich první letní (poslední loňský) sníh
|
Není to úplně pravda, že jsme potkali jenom Berlíňáky
|
|
Šmarjá! Zleva nebo zprava???
|
Ani my se nebojíme, jdem do toho
|
Šmankote, takhle jsem se drapála naposledy na Fudži
|
Zasloužený "Berg Brot" u bílého jezera
|
|
Pro jistotu tady nepíšou, jak dlouho musíme slanit
|
A teď zase pěkně dolů
|
|
|
Čeho asi tak může být kaple v horách, než Marie Sněžné?
|
Facit: Od chalupy k chalupě si šlehnem rozhodně zas
|
|
