|
Německo 2016
Řidičák na kolo
Mockrát jsem tu psala, jak je těžké se zorientovat ve zdejším mikrosvětě našich školáků. Po čtyřech letech strašení některými rodiči ohledně cyklozkoušek jsme se propracovali až k osobní zkušenosti. Tento týden jsem pochopila všechen ten stres, který se kolem tohoto tématu v našem městečku šíří a musím se z toho vypsat, protože pořád nevím, co si o tom mám myslet...
Fakta:
Někteří rodiče mají od první třídy strach, že to jejich čtvrťák nezvládne
Zdaleka ne všechny děti jsou ke zkušební jízdě připuštěny
Pokud je dítě připuštěno, vůbec to neznamená, že obstojí
Mezi rodiči kolují důvěryhodné historky o tom, že pokud dítě neuspěje, nemůže se účastnit jakýchkoli akci s kolem spojených na navazující škole, protože se na něj nevztahuje pojištění.
Po tom všem několikaletém rodičovském šumu bylo téma "Fahrradprüfung" překvapivě tématem s velkým T na podzimním rodičáku. Paní učitelka nás nabádala ať se s dětmi učíme testy, že to je jako v autoškole, že to není legrace, protože každý rok někdo neprojde. Kromě toho nás prosila, ať trénujemes dětmi zahýbání a ukazování změny směru s pohledem vzad, protože to dělá každý rok hodně dětem problémy. Vzhledem k tomu, že sama ukazuju ještě před odbočení a ani jsem si nedokázala uvědomit, jestli vůbec dokážu odbočovat při ukazování sama, povím Vám, všechny moje zbytky nadhledu byly pryč... Naštěstí tady mám o rok školně zkušenější kámošku a ta mi ho u třetí sklenky jabčáku vrátila. Od toho dne jsem si s nohama na zemi řekla, že když má Eliška najeto tisíc kilometrů, mohlo by to stačit a pustila jsem to z hlavy. Testy psali nakonec před prázdninama a oproti očekáváni prošli všichni, asi učitelka blafovala.
Protože jsem, ale od přírody šťoura, přihlásila jsem se, jako rodič dobrovolník jako doprovod na 1 ze 3 dní, kdy se trénuje v ostrém provozu. Tento krok se ukázal jako lehce neuvážený, protože nejdůležitější na celé akci je, aby kola byla "verkehrssicher". Tenhle bod mě přišel na bratru 90 euro, jelikož moje milovaná Fujina už několik let kontinuálně trousí odrazky a kompletní sadu aktivních světel děti zatím neměly.
Praktická část cyklistického vzdělávání probíhá pět dní, které určí pověřený odbor hesenské vlády. Z Wiesbadenu na ně přijede policistka a policajt, kteří během prvních dvou dní postaví na dvoře značky a testují, jak na tom děti jsou. Nicméně údajně až potom, co obdrží samolepku, že je jejich kolo způsobené jízdě na silnici, tudíž má všecky odrazka a blikátka a světýlka. V praxi to tak přísné není a stačí to doladit do zkoušky. Během těchto prvních dvou dní jsou ze zkoušek postupně vyloučeny děti, které si nejsou dostatečně jisté. V našem případě to byly tři z dvaceti.
Na další tři dny přichází na řadu rodiče dobrovolníci. Během dopoledne jsou určené dvě hodinky, kdy se vystřídají čtyři skupinky dětí zhruba po čtyřech a zostra šněrují městem. První jede žák, za ním policajt, následují ostatní děti a na konci je střeží rodič dobrovolník s přilbou a nafasovanou vestou. Během jízdy se děti prostřídají a pan policajt jim říká, kam mají jet a když je potřeba, připomene nebo vyžaduje pravidla o přednosti v jízdě. Nikdy se nesmí zapomenout ani na "Handzeichen", tedy ukázat, kam odbočujeme. Auta si drží odstup, zpomalují a pouští jak o život. Kombinace dětí a policisty vzbuzuje překvapivě velký respekt i na rušnějších cestách.
Byla jsem přidělená k panu policajtovi, který je podle slov Elišky srandovní a hodný. Když jsme obě skupiny vrátili do školy, přikradla se moje nebetyčná touha udělat si jasno, jak to teda všecko je a muž zákona mi to všechno ochotně vysvětlil:
V téhle formě probíhá cyklovýuka ve čtvrtých třídách od 90. let tady v Hesensku a to z toho důvodu, že pouze do 10. let smí jezdit děti po chodníku. Je to tedy určitá služba, jak rodičům zařídit, aby se nemuseli bát nechat děti jezdit po silnici na kole. Od cizího se učí nejlíp, všichni to známe... Povídačky o problémech s pojištěním na akcích dalších škol jsou prý mylné. V zásadě ta zkouška jako taková má pouze informativní význam pro rodiče a právně nemá "žádnou" váhu. Kromě toho všeho jsem se taky dozvěděla, že páchám spoustu dopravních přestupků na kole. Například jezdím tam, kde je volno. Tedy v dopravní špičce volím chodník. Ano je to moje volba, která mě může stát deset euro na pokutě a když mě chytěj opakovaně, tak se poslední pokuta za tentýž prohřešek zdvojnásobuje. Ještěže mají tak vysoké platy, že jich je málo a nemají čas kdekoho preventivně kontrolovat. Na otázku, jak je to v ostatních spolkových zemích mi nedokázal odpovědět, protože to spadá vždy do kompetence místní vlády. Například v Bavorsku se údajně učí na cyklostezkách, což je dle jeho názoru úplně zbytečné...
Myšlenka i provedení mi příjdou fajn. Co mi, ale dělá starosti jsou postupně vyřazované frustrované děti. Už na základce mi říkal třídní ať si dám pozor na pusu, že se mi to jednou vymstí, jenže jsem asi nepolepšitelná a i tento aspekt jsem nadhodila.(Co vám budu povídat, byl to sympaťák.) Muž zákona opáčil, že jemu samotnému je těch dětí opravdu líto a že je třeba jasně říct, že to není chyba jejich, ale jejich rodičů. Kromě tří ke zkoušce nepřipuštěných jich dalších šest neprošlo a výsledné hodnocení u těch úspěšných se zpravidla hemžilo křížky, co je třeba zlepšovat. Podle Elišky jsou emoce ve třídě napjaté. Někteří jsou smutní, jiní naštvaní. Devět dětí z 22 nedostalo doporučení pro rodiče, že jejich dítě smí jezdit na kole v provozu. Z výsledků je jasné, že strašák jménem Fahrradausbildung má jasně oprávněný základ. Ano, na jednu stranu jsem ráda, že se to samo zařídilo, ze moje dítě umí dopravní předpisy na rozdíl ode mě, která jsem se je učila až v autoškole, ale vůbec si nejsem jistá, jestli to jsem schopná docenit s vědomím, že na druhé straně stojí tolik z mého pohledu zbytečně frustrovaných dětí...
Napište mi prosím, jak je to u Vás. Kde žijete a co to dělá se školní smečkou. Eliščino hodnocení bylo jasné a jednoduché:" Mami, byla to zábava. Ráda jezdím na kole a pan policajt byl srandovní. Je to lepší, než sedět ve škole."
(ah)
|
