|
Německo 2018
Pět základních škol a dvě děti dohánějí člověka k úvahám o školství
Téma školství se mi často dere na mysl možná proto, že teďka cloumá celou naší rodinou a osobní zkušenost s pěti základkami a třemi univerzitami nás podvědomě nutí hledat souvislosti. Čtyři základky máme státní a jednu soukromou a celé to zní šíleně. Domorodci si s radostí berou do úst Východoevropany a jejich urputný hon za vzděláním. Nejsem si ale jistá, že do tohoto schématu spadáme. Prostě jsme se přestěhovali a ctíme jako Češi české zákony, to je celé. Každá z našich škol je úplně jiná a přeci mají něco společného. V Každé z nich se najde zapálený pedagog, který dokáže v dítěti ledasco vznítit, stejně tak jako pedagog, který si vyslouží nějakou tu sťavnatou přezdívku, kterou by si za rámeček nedal.
Eliška odchodila moderní pokrokovou základku, která do druhé třídy děti neznámkuje, vlastně nemá ani moc rozvrh hodin. Devadesátiminutové bloky jsou označeny až na tělocvik a hudebku jako "společná výuka". Ve třídě mají houpací židle a gauč. Učitelka ji nechala klidně psát vleže na zemi, protože tak prý dosahovala lepších výsledků. Šílela jsem, ale spoustu takových maličkostí oceňuju až s odstupem času. I takhle může vypadat individuální přístup v praxi. První a druhá třída spolu, celodenní vyučování do 14,30 umožňuje projektovou výuku bez všudypřítomného tlaku na učitele. Učí se o Goethem, jedou do jeho domu ve Frankfurtu, kde zkouší psát brkem, ale mají i dost času si z jeho díla číst. Používal nářečí? Najde se někde v jeho textech zatoulaná hesenština? Tohle baví i mě! A protože ve čtvrté třídě už známky jsou, musí se tahle látka někam zařadit. A překvapivě to není němčina, ale vlastivěda, kde mají učitelé pouze pár témat předepsaných a zbytek si volí pedagog podle svého uvážení sám. S tím také souvisí, že leží obrovský kus práce na učiteli s vystavováním vysvědčení. Je až neskutečné, jaké kompetence se vedle známky hodnotí. Po vyučování nabízí škola vedle nádherné družiny různé kroužky. Eliška se tam zabydlela ve sboru a houslích. Dnes na housle už nehraje, i když jí to hrozně bavilo. Přesněji řečeno ji bavilo hrát společně s ostatními dětmi. Pokračování by znamenalo individuální výuku a hru v orcherstru v lidušce, jak to známe z Čech. Když měla možnost v nové škole hrát na žestě, dlouho neváhala a poslala její milované housle s nebetyčnou lehkostí k vodě. Vybrala si eufonium a je v orchestru jediná, takže se vlastně individuální hodině, kterou tolik nechtěla, nevyhla :-). S její astmatickou minulostí jsme se tomu nijak nebránili už proto, že se toho vlastně na housle moc nenaučila... Se sborem se účastnila její škola projektu "Opera hledá zpívající třídu", kde k nim do sboru docházela půl roku zpěvačka Frau Schwarz a připravovala je na společné vystoupení. Eliška byla jejím přístupem nesmírně okouzlená a padaly z ní věty typu:"Mě tak strašně baví zpívat, to se nedá vydržet." Děti byly pyšné, že si zazpívají ve Frankfurtské opeře a na samotném představení zval sbormistr dětského operního sboru děti, které by s nimi chtěli zpívat, ať se přihlásí, a když projdou předzpíváním, mohou se k sedmdesátičlennému týmu přidat. Eliška chtěla do sboru, ale nechtěla se chystat na předzpívání. Je hrozný střelec, což těžko chápu vzhledem k mojí nátuře kontinuálního hloubiče tunelů. "Budu zpívat 'Lásko má, já stůňu', to umím ještě, jak jsme hráli v divadle Noc na Karlštejně!" Asi měla pravdu, vzali ji a teď jezdí 2x týdně do města na ladění hlasu a zkoušky sboru, kde studují Matildu, jen září (i když kdo ví, jak to je, dneska se mi doneslo, že ještě než s tátou skočí do vlaku, stihnou cestou nějaký dortík). My jsme ale vděční, že je spokojená a s úctou vnímáme přesah obyčejné státní školy. Kdo má chuť, může jen obyčejně vejít do otevřených dveří a nemusí nutně sedět doma v zajetí obrazovek. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Určitě je i stále co připomínkovat a zpochybňovat a to platí pro školu každou.
Jáchym hrál ve školní kapele. Fotbalu se vyhýbali velikým obloukem oba. Zdá se, že se Jáchym profiluje spíš směrem ke sportu, ale vztah k hudbě si nese sebou taky. Teoreticky by chtěl hrál na kytaru, ale prakticky k tomu ještě úplně nedozrál a není se čemu divit. Přechodem do třetí třídy se ocitl na základce, která působí velmi podobně jak ji známe my. Dopolední vyučování, pevný rozvrh, domácí úkoly a když je výlet, tak mraky domácích úkolů, aby se zameškaná látka dohonila. Známky, na které jsou již zdejší děti zvyklé, dlouhé a velmi přísně známkované testy, psací písmo. Téměř všechno zná jinak, snad až na obědy, které jim také dováží velkovývařovna a když mají kus štěstí, je ještě trochu teplé a chutná mnohem hůř. Odpolední aktivity a velmi skromnou družinu jim škola nabízí také. Děti, které chtějí, mohou chodit s vychovatelem do tělocvičny, což Jáchym s nadšením využívá (říká si "Tobekind") a ani netruchlí nad tím, že je družina mnohem skromnější. Do školy chodí rád. Paní učitelka si ho získala asi za měsíc. I přes propastnou díru, kterou jako nováček ve třídě měl, se rychle v novém prostředí cítil dobře a to i přesto, že tvrdě makal, aby dohonil chybějící znalosti, což je nevýhoda neabsolvování celého prvního stupně na jedné škole, protože ze strany ministerstva školství mají jednotlivé školy velkou volnost. To je ale asi v Čechách s rámcově vzdělávacím programem podobné. Mám důvodné podezření, že paní učitelka má děti opravdu ráda a individuální přístup k dětem ji určitě koluje v krvi už proklatě dlouho... I když by podle moderních meřítek tahle staromódní škola měla být horší, vnímám jí úplně stejně pozitivně. O kvalitě školy rozhoduje opravdu její personál a na konceptu a uspořádáni - podle našeho testování na dětech - až tak moc nesejde. Možná jsme jen měli štěstí, anebo si tady odnáší učitelé nějaký jiný raneček kompetencí.
Kromě státních německých se tu a tam děcka začlení do výuky v kmenové škole v Letohradě. Z mých dob je tam vyučujících pomálu a moc mě baví Eliščiny postřehy. Výuka jí příjde modernější: častější projekce na zeď a taky živější: časté chození k tabuli a aktivní psaní na ní si vyloženě užívá. Hry v tělocviku, konfrontace s její omezenou slovní zásobou, i když v běžném životě dobře maskuje, že v Čechách nežije. Z těch pár dní, které tam každý rok stráví, těžko něco usuzovat, ale vždy se tam moc těší a hlavně na život po škole. V úterý jde sice s babičkou na čtení do pečováku, ale co jindy? Je okouzlená, jak ji děcka příjmou do party a všichni se sejdou na hřišti, jakmile doma odhodí aktovky. "Mami, já nevím, tady v Letohradě je to takový jednoduchý, prostě se domluvíme a ono to platí. Dohodnem se, co budeme dělat, holky i kluci spolu a stavíme třeba domečky z lístí, všichni společně. Žádný domlouvání termínů přes maminky dva týdny dopředu! Škoda, že to tak nejde i u nás v Anspachu... Jenže ty naše holky by si stejně takhle nehrály. Ach jo, ještě že tam mám Majdu!"
Majda je takový ostrůvek domova. Spolužačka ze soukromé České školy a kámoška na život a na smrt, která bydlí 30 km od nás a tiká stejně jako Eliška. "Hurá, sobota, uvidím se s Majdou! Co na tom, že se budeme učit shodu podmětu s přísudkem a Velkomoravskou říši, že musím vstávat, i když se jiné děti můžou válet v posteli. O přestávce si stihneme určitě říct, co je novýho a tak. A navíc máme po škole divadlo, takže jdeme domů až ve čtyři, uf ještě, že tak." Nikdy by mě nenapadlo jakou samozřejmostí se pro ně česká škola stane, a jak velký bude mít přesah do našich životů...
A co v německé? Těžko říct, od páté třídy nová škola až do maturity... Po půl roce je brzo soudit. Teď to teprve asi všecko začne:-).
(ah)
| Fotogalerie |
Celá škola žila koncertem v kulturáku. Vedení školy věří, že zážitek z velkého pódia zůstane ve školáčcích rezonovat dlouho.
|
Učitel má pořád oči na stopkách, aby věděl, které okénko zaškrtnout.
|
Zklamání z koncertu v Opeře. Z požárněbezpečnostních důvodů nesměly všechny sbory na prkna, co znamenají svět.
|
Jáchymova třída vyrazila o semestrálních prázdninách na kunsthistorickou přednášku na univerzitu. Všichni si měli možnost vyzkoušet jaké to je být studentem se vším všudy. Po přednášce byl jen pro nás oběd v menze.
|
Možná si splním sen a půjdu pracovat na směny...
|
Atletické závody, to je téma, které Jáchyma zajímá. Přál by si sbírat medaile jako jeho sestřenka. Už si na ně s tátou i vyrobili věšák!
|
Mami, kdy jsou závody?
|
V naší české škole jsou prňáci s druháky v malotřídce společně
|
Jedním z témat divadelního kroužku byla klauniáda.
|
|
