|
Japonsko 2025
Splněný sen: S dětmi v Japonsku - Ósaka
Při původním plánování naší cesty jsem děsně chtěla na Expo. Čím víc jsem si zjišťovala o tom, co vlastně znamená mít vstupenku a za jakých podmínek člověk může navštívit nějaké pavilony, sláblo moje odhodlaní odkliknout koupit vstupenky. Dokonce jsme se prokousali tou šílenou registrací. Osud tomu chtěl, že jsem vnitřně nechtěla strávit celý den ve frontě na slunci a jednoho dne se na objednávkovém portálu ukázalo "vyprodáno". Oukej mame v Ósace volný den!
Pro předposlední den bydlíme trochu neprakticky u letiště, což mohutně oceníme následující den. Dnes to ale znamená víc jak hodinu vlakem do města. Otík tradičně začíná den ranním během a následným odpočinkem, jelikož se děti nemají k vstávání taky ještě šťastně přimhouří oko. Příjde mi to škoda, ale vydržím neprudit, Eliška má 19. narozeniny a Jáchym ví, že jestli fakt chce na prohlídku do pivovaru Asahi, musíme tam být brzy ráno, teda přesněji řečeno jsme to už nestihli.
Nakonec se všichni přecijen vyklubou. Nikdo už si dávno nestěžuje, že je z futonů rozlámaný. Dáme si müsli s mlékem či bulharským jogurtem (může mi tenhle fenomén někdo objasnit?) a vyrážíme. Na programu máme věci, které by mě mrzely, kdyby je děti alespoň jednou nezažily, oslavu narozenin a nákup:
-Japonská zahrada
-Chrám s pagodou
-Ómu raisu
Krátkým porochněním v googlemapách zjišťujeme, že vše zvládneme pěškobusem. Pamatuju si, že mě japonská zahrada v Tokiu kdysi vyrazila dech. Tak intenzivní pocit klidu a pohody uprostřed velkoměsta kazily relativně obstojně komáři. Vybavily se mi cedule na letišti s nápisem dengue fever a harmonie byla pryč až do chvíle, kdy jsme si sedli v altánku a začali pozorovat želvy, moje nejoblíbenější zvíře. Z rozjímání nás vytrhly příchozí školačky v uniformách. Když jsem tak pozorovala návštěvníky zahrady Keitakuen, přišlo mi že jsou mezi nimi i místní, kteří si jdou vyčistit hlavu. Platí se sem vstupné 43 Kč dost možná proto, aby sem chodili lidi vědomě. Taky nás trochu překvapilo, že se tu nesmí jíst. A já si dělala v říjnu naděje na barvící se javory momidži. Byli jsme moc brzy. První červený javor, který jsem tento podzim viděla mě přivítal doma v předzahrádce. Za naší nepřítomnosti, tady převzal vládu čarokrásný podzim.
Cestou k chrámu Šitennódži, patrně nejstaršímu budhistickému chrámu, který nechal postavit sám princ Šótoku Taiši jsme náhodou narazili na Berlínskou zeď u chrámu Tókokudži. Tento templ postavili v sedmém století korejci a dodnes udržují vztahy s Koreou. V roce 1998 sem byly fragmenty berlínské zdi instalovány, aby vyjadřovaly touhu po sjednocení Severní a Jižní Korey. Nejsou jediné. V Japonsku můžete najít další v Jokohamě, Tokiu a na Okinawě.
Do Šitennódži jsme dorazili na poslední chvíli, pomalu zavírali, jak jsme hledali hlavní vchod, byli jsme ohromení velikostí celého komplexu. Potkali jsme mnicha, který provázel nějakou návštěvu a vyzařoval všechen klid světa. Vzpomněla jsem si na našeho nepálského průvodce... Na nákupní ulici Cutenkaku Hondori to po zavíračce ještě nepulsovalo, ale našli jsme otevřenou putyku, kde nám dali ómu raisu, když jsme si připlatili za předkrm a uvolili se, že si všichni koupíme něco k pití, no nevím. Působilo to na mě, jak turistická past Japoska nehodná. A pořád nevím, jestli jsme raději neměli jít o tři ulice vedle. Každopádně to venku začalo pulsovat a my si užívali večerní ukřičenou a ublikanou atmošku plnou cizinců cestou na vlak. Měli jsme namířeno do nákupáku oslavit Eliščiny narozky, udělat si puberťácký fotky purikura a nakoupit domů, co si kdo naobjednal.
Ráno jsme na letišti utratili za snídani zbytky peněz, co zbyly na suikách. Je to fakt super. Rozdíl se dá doplatit penězi, když je nákup dražší. Eliška pořídila poslední známku na pohled a hodila ho do schránky. V Hanoi přes kterou jsme letěli domů jsme nakonec do města nešli a na letišti vyzkoušeli poprvé oblibenou polévku pho. Vrádtili jsme se zdevastovaní, ale šťastní, teda aspoň já :-). Ve Frankfurtu nás vyzvedla utajená dobrá duše a za hodinku už jsme seděli vysprchovaní v pekárně na obložené housce a kafíčku. Všude dobře, doma nejlíp. Těď už si tu jen tak honem žádný zápisky z cest nepočtete.
(ah)
aaatucneaaa
aaaodkazaa
předávám slovo.
| Fotogalerie |
Ekiben! Šinkansenová svačinka, kterou musíš zažít.
|
Domácí úkol! Dočíst Kavkův Proces.
|
Ósaka nás přivítala speciálními automaty na pití v designu Expo.
|
Downtown Ósaka!
|
Jedna sašimi sourozenecká.
|
Tady to žije hlavně v noci.
|
Resty na poslední chvíli: Japonská zahrada Keitakuen.
|
|
|
|
|
|
|
Někdy člověk narazí na krásná místa úplnou náhodou.
|
A tu a tam ti spadne brada, když nečekaně narazíš třeba na kus berlínské zdi v buddhistickém templu.
|
|
Chrám Šitennódži.
|
|
Na našem Bucketlistu, co by měly děti v Japonsku vidět byla i pagoda.
|
Šitennódži je dost možná prvním buddhistickým chrámem v Japonsku, který nechal založit nejspíše Šótoku Taiši v šestém století.
|
Na poslední chvíli jsme si ještě zašli pro omamori do nedaleké inari svatyně.
|
Stihli jsme ještě před zavíračkou oslavit Eliščiny narozky.
|
A na přejezdu cestou k nádraží nám málem vypadly oči z důlků, že japonci tvoří za každých okolností úhlednou frontu. I na přejezdu.
|
Ráno už jsme u nádraží cestou na letiště hodili do schránky naši věrnou Sakuru, která nám spolehlivě poskytovala celým putováním internet.
|
|
