Když jsme při pohledu do kalendáře zjistili, že jsou letos Vánoce až dlouho po začátku prázdnin, řekli jsme si, že by bylo fajn vyrazit na hory. Napsali jsme Petře, u které jsme bydleli v Niederthai minule, jestli by nás pět uměla na Ježíška zabydlet a k naší radosti nám dala k bytu, kde bydlela děcka, k dispozici ještě synův pokojíček, kde jsme složili hlavu my s Otíkem. Netušili jsme jaké bude počasí a jak se na to bude náš vyměněný student tvářit, ale řekli jsme si, že to za životní zkušenost stojí. Navíc u nás je tradičně na Štědrý den 10 stupňů a prší...

Naši pravidelní čtenáři již asi vyčkávají, kde že jsme to letos šněrovali pohorky. Finální rozhodnutí ovlivnily dva faktory. Náš nový výměnný student z Paraguaye a Eliščiny osmnácté narozeniny. Místo herberky se stala naším domovem chata Luž, kterou mi doporučili v jedné "chodící" skupině na Facebooku. Jáchulda si pochvaloval, že si připadá jako ve starém filmu o lyžáku. Měli jsme prakrásné počasí, jako vymalované celý týden, děkujeme svatý Petře!

Naše letošní "od chalupy k chalupě" dopadlo úplně jinak, než byl plán a poprvé jsme na žádnou další chatu ani nedošli. Věřím, že se to někomu tu a tam taky stane. I přesto, že jsme pelíšky Augsi (Augsburger Hütte) neopustili, zůstane nám tahle dovolená určitě dlouho v paměti. Znáte to, některé dovolené zapadnou a jiné zůstanou živé, jako by to bylo včera... Taky to tak máte?

Jak jste již zvyklí jaro je čas pro naši cyklistickou tour. Tentokrát s námi vyrazil Jáchymův kamarád místo Elišky, která v Michiganu balí kufr na výlet po západním pobřeží. Vyrazili jsme v pátek do Weilburgu oblíbenou cysklostezkou „Weiltal“ na kterou jsme najeli v Hunoldstalu. Po čtyřiceti kilometrech jsme po zastávce u soutoku Weilu a Lahnu seskočili z kola u městské brány ve Weilburgu, kde nás čekal útulný byt v hrázděném domě. Nikdy nemůže mít člověk doma dost dřeva!

10.5.2024 nás přišel navštívit Jerry u příležotosti zahájení mistrovství světa v hokeji neboli, jak prý říkají Finové "Škoda cupu". Ačkoli už delší dobu sháníme promítačku, která není made in China, koukali jsme, jako vždy na monitoru počítače. Televizi stálé nemáme, ale promítačka přišla včera. Po dlouhém sledování trhu Otík zahlédl nabídku na ebayi a drapsnul po ní. Na hokej ji rozhodně využijem, ale našemu venkovskému kinu zůstaneme věrní!

Dneska ale nechci psát o hokeji, ale o tom, že nás Jáchym vyhecoval vytáhnout velký foťák a vydat se lovit polární záři. Po hokeji jsme, tedy naskákali do auta i s Jerrym a vydali se do Treisbergu na rozhlednu Pferdskopf. Byť jsem tam minule s kámoškou potkala jednu jedinou paní a byla to Češka, v pátek mělo tenhle nápad sposta lidí. Někteří šli domů, když jsme přijeli, jiní byli už dlouho na ještě dlouho nahoře uvelebení a krátce před druhou, kdy jsme si to štrádovali pomalu k autu, ještě běžel zdatný penzista se stativem na kopec. Snad také nalovil.

V posledním půlroce nám dvakrát spadla brada při návštěvě dvou měst ani malých ani velkých. Hessenský Gelnhausen a bavorský Rothenburg ob der Tauber mají společnou historii. Obě dodnes nádherná města, kde na vás kape historie v každé uličce dávno ztratila jejich obchodní význam, ale obdiv sklízí každý den. Dnes jsem, ale chtěla napsat pár řádek o Rothenburgu. Nechápala jsem ten Hype kolem tohoto 11titisícového města, který kolem sebe šíří Japonci, od nich jsem věděla, že sem někdy musím, což asi tušil Otík, který mi dal víkend právě tady k narozeninám zatímco Jáchym zůstal poprve sám doma. Je mu 14, nebylo mu to líto. Zatímco jsme si to štrádovali malebným údolím říčky Tauber, probíhala u nás doma tradiční klučičí kulinářská sešn. Zase dělali burgry. Sousedi si nestěžovali, nepřijela ani záchranka ani hasiči, uf.

Naši pravidelní čtenáři ví, že máme doma sympaťáka z Finska místo Elišky, která si užíva rok prázdnin v Michiganu. Jerry se sice chystá na evropskou tour, kterou organizuje Rotary, ale Praha na seznamu není, což nám samozřejmě přišlo líto a naordinovali jsme si pražský víkend sami :-)