|
Japonsko 2010
Národní park Daisecuzan, cíl našeho poznávání na Hokkaidu
Z Biei jsme se během odpoledne přepravili až do cíle tj. Asahidake Onsen. Asahidake je nejvyšší horou Daisecuzanu a zároveň cílem našeho tréninku výstupu na Fudžisan... :)
Autobus nás zavezl až k lanovce a my už z okýnka viděli náš horský srub. "Fajne, aspoň to nemusíme hledat. :)" Hned jak jsme se zabydleli (paní domácí na mě hned vybalila:"Jééé, vy jste ti, češi, že?" Na zapisování jména po telefonu se nezmohla), vyrazili jsme pro mapu a omrknout okolí. Naplánovali jsme si výlet na druhý den a vyrazili okouknout kemp, bežkařskou trať a nakrmit vyhladovělé komáry. Pak už lázeňská klasika. Lázeň, večeře, spánek, lázeň, snídaně a hurá na lanovku. Všude nás vítaly cedule s fotkama květinek, které můžeme po cestě spatřit a všichni nás ujišťovali, že není lepší doby na hory než červenec. Už kousek od lanovky se mi splnil sen! Poprvé v životě jsem viděla hned několik sopečných kráterů, kterak se z nich hrne smrdutý dým. Na květinky jsme měli také velké štěstí. Medvěda jsme sice nepotkali, ale Risu veverku ano :)
Po shlédnutí krás v blízkém okolí lanovky jsme zamířili k nejvyššímu vrcholu Hokkaida. K našemu nadšení lezlo nahoru docela málo lidí a mezi nimi jsme nenatrefili na žádného cizince. Po cestě jsme obdivovali rozmanitost a pestrobarevnost kamenů, květin a občas i výhledů. Nutno dodat, že počasí nám moc nepřálo, ale vzhledem k tomu, že se na horách mění rychle, tak jsme si užili mlhy, deště, větru, sluníčka i bouření. Jako největší ostuda jsem lezla nahoru s deštníkem, což už budu mít na talíři asi do smrti smrťoucí. Na vrchol jsme vylezli docela rychle a nějak jsme nevěřili, že už je to ono. Tam jsme se seznámili se všemi přítomnými a jedna paní se s námi i šlechetně podělila o jakési sojové bonbony. Otík jej nevděčně odmítl neváživšiv si vynaložené námahy oné štědré paní. Nicméně musím konstatovat, že fakt nebyl moc dobrý, ale radost mi udělal :).
Narozdíl od většiny přítomných jsme se vydali z hory dolů opačným směrem. S námi šli jen dva staříci v plné polní od Ósaky, kteří si krás Daisecuzanu užívali se vším všudy. Hned pod vrcholem jsme narazili na první větší sníh. Jůůů to bylo bezva. Bylo příjemné teplo, ale nadílka jako v zimě. Připadala jsem si na chvíli jako polárník a byla ráda, že jedeme směrem dolů, jelikož z dolního kempu šla jako jeden muž výprava sněhem nahoru, ovšem úplně jinudy. Netušíce, kde je turistická značka jsme šli prostě dolů :) V potůčku v krásném kempu jsme nabrali vodu. Ta byla dobrá, mňam a pokračovali dál doprovázeni slunečními paprsky a kýčovitě nádherným okolím. Spolu s hladem nás po chvíli začaly doprovázet i hromy, tak jsem poprosila šintó bohy Kami, abychom nezažili pravou bouři na horách. Dost možná mne vyslyšeli a skutečně zůstalo celý den pouze u hromování a deště.
Na této horské cestě jsme potkali jediného živáčka a to osamoceného dědečka v japonských tradičních gumácích. Byl jako z pohádky, bohužel jsem neměla u sebe foťák a i kdybych měla, asi bych se neodvážila jej vytáhnout. Byl to pro mě opravdu silný zážitek. Po chvíli už ale byl slyšet silný zvuk padající vody, jakoby se nám někde schovával vodopád. Nebylo nic vidět, ale podle hluku bylo jasné, že ta rámusivá voda není daleko. Po levé straně se objevila úctyhodná díra do země, která dávala tušit, že odtud ten rámus vane. Za půl hoďky už jsme byli dole, kde tekl k našemu překvapení docela maličký potůček. Panejo a zase to tam šíleně smrdělo sírou. "Jééé hele a tady je to zase žlutý, jako u těch soptíků u lanovky. Jůůů a tady lezou ze země bubliny, panejo, to je vřídlo jako v bešeňové a široko daleko ani noha, hurá jdu se vykoupat do přírodní lázně, to je supééér! Auuuu, to je strašně horký!!!! Škoda!" Moje nadšení z tohoto výletu bylo opět na maximu! Ovšem ne dlouho. Hned jak jsme potok přešli ztratili jsme značku ve velikém sněhovém poli."Co teď? Kudy asi teče ten potok? Kam asi máme jít? Co když se do něj propadnem? Sakra, zase bouří a leje.Je pů čtvrtý a poslední lanovka jede v šest. Zpátky už to nestihnem, a tady vůbec nevíme kam máme jít! Když zabloudíme, mobil nám tady nefunguje." V dáli jsme uviděli maličký ostrůvek, který i podle mapy vypadal být správným směrem, tak jsme šli a doufali. Po chvíli jsme opět narazili na kolík značící trasu, hurááááá. V ten moment jsem si taky uvědomila, že moje bezvadné goretexové pohory nejsou tak úplně voděodolné, jak by si člověk zprvu myslel, ale zatím ještě nečvachtaly. S přibývající vzdáleností a jednotvárností terénu mě přecházelo nadšení. Na ztrátu cesty jsme si tak nějak zvykli a hledání kolíku bylo příjemným zpestřením v brodění se sněhem :) Skoro u lanovky mě opět navnadila dvě krásná jezera a bezva viditelnost, která mi dopřála mnohem hezčí výhled na soptíky než ráno. Na lanovku jsme naskočili v půl šesté a k našemu překvapení na nás pod ní čekal pan domácí s tím, že jsme se opozdili a že večeře bude za chvíli, tak že nás vezme domů. To je servis pane! Večer jsem si pak přišla dolů zapojit počítač k internetu a přisedla jsem k chlapům, co si krátili večer povídáním. Pan domácí mi nabídl, zda si dám s nima saké. Slušně jsem odmítla, jelikož mi nijak zvlášť nechutná. On do mě pořád ryl, že to není ledajaké saké a že bych mela ochutnat, svolila jsem tedy a pan domáci se vytasil s Becherovkou :) Dostal ji jak jinak než od českých hudebníků :)
ah
| Fotogalerie |
Tady bylo naše doma
|
Takhle to vypadá v jídelně
|
Rekapitulace cesty na lanovce
|
Jóó, to budou panoráámata! :)
|
"Červená veverka"
|
Kytka
|
Zmiňovaný děda od Ósaky
|
Soptíci
|
Ostuda v horách
|
Radegast na výletě
|
Šutr
|
Mech
|
Kytka nebo mech? (mech!)
|
Kytka
|
Šutry
|
Kytky a šutry
|
Šutry
|
Informační tabule :)
|
Pavoučí křižovatka
|
Pavoučí lanovka
|
Hmyzologie
|
|
Jako v pekle
|
|
Chvilka focení na vrcholu. Všichni jsme se navzájem prostřídali :)
|
Tyjo, to byl dobrej nápad, vzít si pohory!
|
Kemp pod Asahidake
|
|
Kytky (už zas?!)
|
|
Rozcestník (helemese, něco je odtud daleko 1,5km a něco jiného je odtud daleko taky 1,5km... taková téměř matematická úloha :-)
|
Tak odtud jde ten strašnej rámus!
|
|
Rámus veliký, potůček malinký...
|
Sírové jezírko
|
Soptík vodní v sírovém jezírku
|
... tentýž potůček z druhé strany (žlutý, tudíž již se sírou)
|
Voda
|
Bubli bubli
|
A teď kudy?
|
Bambusová divočina
|
A hele, tady už někdo letos šel! Nuda!
|
V Japonsku je červenci taky léto, kdyby náhodou někdo pochyboval...
|
Takhle se nám propadl Otík
|
A zase náš potůček
|
|
|
Lavór...
|
Jezírko se soptíkama
|
Takhle to vypadá tam, kde soptík prdí :)
|
Věnujte pozornost, prosím fotografovým botám :)
|
Zasloužený odpočinek ve venkovní lázni rotenburo
|
Tuhle paní po cestě do Sappora jsem si musela zdokumentovat :) Origami je stále živá volnočasová aktivita...
|
|
