|
Německo 2016
Den 2: Kaunergrathütte je snad už v nadnebí
První lekce "Jak obratně měnit plány" začíná. V sedum ráno bimbá zvon v kapličce, co stojí vedle chalupy. Všichni lezou ze spacáčku, balí batohy (o půlku menší, než máme my) a utíkají snídat. Boží atmoška! Na rozdíl od nich sbíháme po jídle zpátky do Feichtenu. Hodinky, které měří kde co, hlásí u auta 9 kilometrů (což je asi pěkná blbost). Skáčeme do auta jedeme celým kaunertalským údolím na konec toho pitztalského. V Plangerossu zvoníme na naší zimní paní domácí a prosíme, jetli si u nich můžem nechat dva dny auto... Jak naivní... :-)
V půl jedné se vydáváme na nejbrutálnější výstup naší výpravy z Plangerossu (1617m.n.m.) do Kaunergrathütte (2817 m.n.m.) Podle značení bychom tam měli být v pět odpoledne. Už od včera víme, že si časy na cedulích musíme násobit dvěma. Chytrá literatura říká, že od osmi let drží děti krok a nemusíme se bát ani pětihodinových výšlapů. I přesto máme strach. Bude to knap. Rozum jsme ztratili kdesi mezi vrcholy a není nám jasný na co Jáchym jede. Vyběhl nahoru, tam kde slovo nebe dostává nový rozměr, bez jakýchkoliv známek únavy. V půl sedmé nás vítá usměvavá hostinská Julia, bere Elišce batoh a gratuluje k výstupu. Všechny tři holky máme dost. Eliška dokonce co nevidět usíná... Malá rodinka a kámošky z Mnichova, kteří žili naším příběhem už na Verpeilhütte nás ujišťují, že jsme se rozhodli správně a gratulují, že jsme to zvládli i z údolí... Prej to nebyla sranda a ukazují nám fotky z Madatschjochu v mobilu... Ještě nepochybujeme a jsme rádi, že jsme vyložili spoustu věcí v autě. Balení jsme vůbec nezvládli. Příště budem chytřejší a když nebude počasí na naší straně. už umíme reagovat na změny :-).
Doma jsme shlédli dokument o nejmladší hostinské na rakouské chatě, kde přes Madatschjoch leze Juliin tatínek a zasmutnili, že jsme tam úplně klidně mohli jít taky... Dokument je z roku 2010. Od té doby nejenom, že Aisha vyrostla v obřího vlkodlaka, ze kterého Jáchym umíral strachy, tak vedle chaty na šňůře visí bodyčka a po lokále drandí v chodítku nejmladší Dobler. Hostinská září i šestou sezónu pořád stejně. Právě Julia říkala, že přes Madatschjoch občas nějaké děti lezou, ale přes 70 metrů dlouhý žebřík, který je na cestě k Riffelseehütte ať s dětmi bez jištění a přileb fakt nechodíme...
Zklamání smíšené s únavou rozehnaly až veselé Mnichovandy. Veřila jsem jim jejich obdiv naší třígenerační výpravy. Babička s vnoučátky s batohem v oblacích, kde už ani ptáci nelítají jim vzali dech. A upřímně? Mně taky!
A podle místních průvodců to vypadá, že už zítra konečně opravdu začneme putovat od chalupy k chalupě...
(ah)
| Fotogalerie |
Přes 1200 metrů převýšení prý za tři a půl hodiny, to asi počítali na motorce...
|
Ještě že je tu ten vodopád, aspoň můžeme na dospělácích vyškemrat pauzu!
|
Nejsme ještě ani ve čtvrtině, ale stromy už mizí...
|
Doufám, že tu vodu nahoře řádně nachlórovali!
|
Hele, nějaké obydlí! Bude pifko?
|
Bude pifko!
|
Sem mi nikdo nelezte, tady já budu furt!
|
Sem nám tu nikdo nelezte, tady my jsme furt!
|
Zajímavá peřina
|
Tohle za náma...
|
... a tohle před náma. Tak trochu bez fantazie, nee...
|
Je libo malý šlofíček?
|
Takhle se z průzračně čiré horské vody vyrábí blátíčko, aby se toto zase níže postupně přefiltrovalo v průzračně čirou horskou vodu. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo...
|
Nad 2500 m n.m. se to už ani nezazelená, všude jen šutry...
|
Tak přeci jen jsme se tam vyškrábali!
|
Hmm, z 2860 najednou 2817 m n.m., to je tolerance skoro jako při našich měřeních na FELu...
|
Jak se tydlencty kabáty oblíkají...?
|
|
|
