10.5.2024 nás přišel navštívit Jerry u příležotosti zahájení mistrovství světa v hokeji neboli, jak prý říkají Finové "Škoda cupu". Ačkoli už delší dobu sháníme promítačku, která není made in China, koukali jsme, jako vždy na monitoru počítače. Televizi stálé nemáme, ale promítačka přišla včera. Po dlouhém sledování trhu Otík zahlédl nabídku na ebayi a drapsnul po ní. Na hokej ji rozhodně využijem, ale našemu venkovskému kinu zůstaneme věrní!

Dneska ale nechci psát o hokeji, ale o tom, že nás Jáchym vyhecoval vytáhnout velký foťák a vydat se lovit polární záři. Po hokeji jsme, tedy naskákali do auta i s Jerrym a vydali se do Treisbergu na rozhlednu Pferdskopf. Byť jsem tam minule s kámoškou potkala jednu jedinou paní a byla to Češka, v pátek mělo tenhle nápad sposta lidí. Někteří šli domů, když jsme přijeli, jiní byli už dlouho na ještě dlouho nahoře uvelebení a krátce před druhou, kdy jsme si to štrádovali pomalu k autu, ještě běžel zdatný penzista se stativem na kopec. Snad také nalovil.

V posledním půlroce nám dvakrát spadla brada při návštěvě dvou měst ani malých ani velkých. Hessenský Gelnhausen a bavorský Rothenburg ob der Tauber mají společnou historii. Obě dodnes nádherná města, kde na vás kape historie v každé uličce dávno ztratila jejich obchodní význam, ale obdiv sklízí každý den. Dnes jsem, ale chtěla napsat pár řádek o Rothenburgu. Nechápala jsem ten Hype kolem tohoto 11titisícového města, který kolem sebe šíří Japonci, od nich jsem věděla, že sem někdy musím, což asi tušil Otík, který mi dal víkend právě tady k narozeninám zatímco Jáchym zůstal poprve sám doma. Je mu 14, nebylo mu to líto. Zatímco jsme si to štrádovali malebným údolím říčky Tauber, probíhala u nás doma tradiční klučičí kulinářská sešn. Zase dělali burgry. Sousedi si nestěžovali, nepřijela ani záchranka ani hasiči, uf.

Naši pravidelní čtenáři ví, že máme doma sympaťáka z Finska místo Elišky, která si užíva rok prázdnin v Michiganu. Jerry se sice chystá na evropskou tour, kterou organizuje Rotary, ale Praha na seznamu není, což nám samozřejmě přišlo líto a naordinovali jsme si pražský víkend sami :-)

Jelikož nám v létě Eliška odlétla na rok prázdnin na pláž huronského jezera, dlouze jsme zvažovali, jestli zabukovat, jako vždycky, herberku s naší spřátelenou německou rodinkou nebo raději vyčkat, jakýv ýměnný student k nám přijede... Představovala jsem si fešnou Brazilku v sukýnce se šněrovacíma botkama na podpadku, která blokuje naši jedinou koupelnu od půl sedmé ráno, jak s náma nadšeně bloumá ve skalách a užívá si degustaci vyzálých sýrů na našem obědovém pikniku.

Zanedlouho po tom, co jsme se přestěhovali „na hory“ začal čilý ruch v zavřené cukrárně, za rohem. Lidi zlatí, takovou radost jsem měla, když jsem zjistila, že se nám tam klube bezobaláč s kavárnou. Přestala jsem kupovat žitnou mouku na chleba a nechávala si do kýble mlet žito, které vyrostlo ve vedlejší dědině...

Letos jsme nechali chatové spacáčky doma a zamáčkli slzu, že se nebudeme courat od chalupy k chalupě. Děti odjely na jejich letecké tábory a my dva, mladí a neklidní usedli do auta směr Kaprun stejně jeko další spousta aut s označením CZ na SPZtce.

Dlouho jsme listovali nerozhodně stránkami diáře, jestli je zodpovědné vyrazit o vánočních prázdninách na hory. Zvažovali jsme, nakolik je lepší náklady za bydlení schovat do polštáře na účet za plyn a potraviny. Kelímek nejobyčejnější smetany v diskontu u nás teď stojí 1,19 €. V kalendáři to letos také moc nevycházelo... Ale nakonec přeci jen převážily misky vah fakta, že Elišku přepadl letos dvakrát nehezký kašel, že se nám tuze stýskalo a Otík narazil na rozumné ubytování v 1500 m.n.m. v Ötztalském údolí, které jsme zatím na našich bloumáních po horách nepoznali. Tu a tam se nám při putování v Pitztalu otevřel nějaký ten výhled směrem k Ötztalu a lákal nás k návštěvě.

Z hor jsme se vrátili nadšení, jako už dlouho ne. Nejen klimatologové upozorňují, že brzy můžeme na prosincové lyžování v Alpách zapomenout. Také obyvatelé horských oblastí si dělají starosti a připravují se na alternativní zimní aktivity.