Jakmile jsem dopsala více či méně úspěšně všecky zkoušky, vyřídila všecky úřední dopisy s nejméně jednou upomínkou, čekala mě cesta do Česka. V Berouně jsem se seznámila s nejmladší neteřinkou Klárkou. Letohradská babí má tímto 8 vnoučátek.

Studovat na americké střední bylo zajímavé a zábavné. Byla to zkušenost, zážitek ale vůbec o nic nešlo. I tak mi ten rok převrátil život vzhůru nohama a nevratně mě změnil...

Na dovolené v Rajecké Dolině jsme si zašli na oběd do krásné koliby. Eliška byla značně rozladěná při pohledu na jídelní lístek a proštěkla:"To je fakt pitomý, že si to nemůžu přečíst a vybrat sama! Já už fakt chci do školy, abych si konečne mohla číst!" A v úterý se už konečně dočkala...

Udělala jsem si jarní čaj a podělím se s Vámi o naše Velikonoční plány a následnou realitu... Letos jsme si řekli, že nikam nepojedeme, zůstaneme doma a konečně provětráme všecky kola.

Pořád ty stejné fotky z toho stejného hřiště se tu v toku času objevují pravidelně. Je na nich totiž krásně vidět, jak nám ty obludy rostou. Na těch úplně prvních byla totiž jenom Eliška a toho času byla zhruba stejně velká, jako tady Jáchym...

Když si tak těma fotkama brouzdám, tak začínám chápat průpovídku, kterou pravidelně slýchávám od babiček v Letohradě:" Jak ten čas letí si člověk nejlíp uvědomí, když vidí, jak ty děti rostou...

Nevíte, proč ty děti ty narozeniny tak prožívají? Nejsem žádný milovník narozeninových oslav, ale už podruhé jsme se hecli. Eliška oslavila své třetí narozeniny v kruhu dětí, proto jsme Jáchymovi dopřáli stejný luxus. Navíc tu a tam se záminka pro generální úklid hodí :).

Náš pravidelný čtenář si možná vzpomene, že jsme byli v Odenwaldu pod stanem na dovče už loni. Tehdá jsme se zdrželi asi dva dny nedobrovolně. Domů nás vyhnalo mokro a zima. Tentokráte počasí vyšlo krásně, ale zase jsme neměli tolik času, jako loni...