Kdo nás zná, dobře ví, že nás naučila Eliška a její astma jezdit na hory. Eliška je druhou zimu bez medikace, nicméně se jí letos drží jakési stěhovací nachlazení. Rýma - kašel - rýma - kašel... Ve frankfurtské opeře, kam začne v lednu dojíždět, ji ale nastydlou nechtějí. Nebudu zastírat, že jsme rádi, že se pro operu po školním projektu "Oper sucht singende Klasse" rozhodla. Dětská operní představení jsou krásná, a to, že se smysluplně využije ten její neuvěřitelný a nervy drásající ječák, mi přijde fakt skvělý. Teď už jen pročistit ty trubky...

Bydlení v zatáčce dvacet kilometrů od Zermattu jsme si zabukovali začátkem prosince a za dva týdny jsme balili tašky. Do té doby jsem nikdy magické heslo Zermatt asi jako jediná na zeměkouli neslyšela. Jakmile jsem se někomu zmínila, že se tam pár dní stavíme, bo je to super vysoko, stejně jako Pitztal (kde jsme na poslední chvíli nesehnali bydlení), reakce byla vždy podezřele stejná. Tichý povzdech a zasněný výraz. K mému úžasu to nejen KAŽDÝ zná, ale každý už tam taky BYL. A když ne v zimě, tak v létě. Oukej, no, zeměpis nikdy nebyl moje silná stránka...

Na Den české státnosti nás pod kopečky přijeli navštívit Hlaváčci ze všech koutů republiky. Jako záminku ke společnému setkáni jsme si stanovili hromadnou oslavu čtyřicetin, krerá je aktuální u všech dospěláků v rodině kromě mě.

... Neplánovaně jsme museli sklidit o dva týdny dřív", volala na nás paní Bolligová, sotva jsme se začali soukat z auta. Než dorazila Eliška z Jičína, kde přebírala cenu v literární soutěži u příležitosti festivalu Jičín město pohádky. Přívěs byl v půl druhé ráno prázdný a pan Bollig stále vzhůru. Je to řehole. Bejt vinař i rodič :-)

"Inu svět je malý a o náhody tu není nouze", praví klasik a opět to musím neoriginálně vytáhnout! V tom všem stěhování jsme se nějak nemohli rozhoupat, co budeme v létě podnikat. Chtělo se nám na hory, jelikož se nás zatím drží začátečnický štěstí. Tatry nebo Dolomity? Eliška toužila po táboře u marmeládový královny, byla by ji i u autobusu v Bolzanu vyzvedla, jenže bez doprovodu nešla poslat ani z Prahy ani z Frankfurtu... Nakonec se nám to všecko tak nějak vyklubalo úplně samo. Na školní oslavě na konci školního roku slovo dalo slovo a už jsme odcházeli s telefonním číslem na babičku Jáchymova spolužáka Jana, která bydlí ve Štrbě a má doma volný byt:-)

Nová škola, nová práce, nový výhled z okna ložnice, pořád se něco děje. Jsme v té sousední zemi deset let a pomaličku začínáme věřit, že by tady mohl být jednoho dne náš domov...

Často v souvislosti s uprchlickou krizí a naší cestou životem přemýšlím, co je to už vlastně integrace a co už ne? Co je to národní identita pro nás dospěláky a co pro naše děti? Začíná to bejt zajímavý a napínavý :-)

Tohle motto se táhne i mým životem, jako červená nit. Jakkoliv se zdá být tahle nebo tamta situace neprůstřelná, její překonání si nese sebou obří kus euforie. Třeba když mě vyhodili po třetí od zkoušek v autoškole, začala jsem fakt silně pochybovat, že někdy budu řídit... Tehdy jsem ještě netušila, že čím hlubší frustrace, tím větší euforie, když se to nakonec povede.