Škoda, že je Plangeros tak daleko...

Mám za sebou pátý první den univerzitního semestru. Vzhledem k tomu, že je všecko úplně jinak, než v tom prvním, neubránila jsem se rekapitulaci těchto dvou let mého života.

To jsme se takhle jednou v sobotu s Jáchymem rozhodli, že si zajedeme do Hanau. Takových 30 kiláků, kolem Mohanu, ale proti proudu, takže furt hrozně do kopce. Trasa pro drsné chlapy. Vytáhli jsme si naše kolové nádobíčko, zahřáli svaly, řekli babam čůs a vyrazili.

Jarní prázdniny nám letos vyšly na Velikonoce, takže zatímco děti poprvé zakusí bolavé české obyčeje, vyrazili jsme si na výlet...

Veškeré podlahy zmizely pod jakýmsi měkkým foliokobercem ze Švýcarska. Na každém schodu zvlášť je nalepený obdelníček přesných rozměrů. Zmizely všecky vypínače i zvonky a běda nám, pokud se nechytíme zábradlí. Každičká sebemenší nerovnost je oblepená lepící páskou, aby na ní něco nekáplo.

V úterý mě čekala další ze zkoušek na katedře Hospodářských věd - panejo, to zní příšerně! V sobotu večer jsem se zamýšlela, jak asi vypadá takové normální zkouškové normálního studenta, když začal Jáchym řvát na celý dům. Jasně, rýmu už pár dní měl, takže nebylo v jeho případě pochyb, že má ZASE zánět středního ucha....

Jaký to asi je, když dosáhne člověk na svoji vysněnou metu, o které tajně přemýšlí a nahlas svou touhu vysloví sám až když už je z 10% reálná a okolí o ní mluví úplně běžně...