Už 60 let se jezdí na prvního máje tradiční cyklozávod Eschborn Frankfurt. V roce úctyhodných kulatin na něj přišla řada až v září. Asi nikdo nepochybujeme, že tito masochysti, co našlapou 35 000 km ročně mají rádi kopce. Protože Taunus není úplně jako Alpy, dominuje závodu vedle výšlapu na nejvyšší horu také kopec v kterém bydlí naši kámoši. Organizátorům se tak líbí, že si ho peloton závodníku, který se tulí ramínko na ramínko, vychutná hned 4x.

V uplynulém roce jsme okusili pocity emigrantů z dob minulých na vlastní kůži a rozhodli se pro prázdniny v Čechách. Jenže, co podnikneme? Přeci nemůžeme neputovat. Dá se chodit i po českých horách s lehkým batůžkem a pohodlím postýlky, tak jak to máme rádi v Alpách? Dá! Víme o přechodu Krkonoš a Beskyd. Znáte vy nějaké další možnosti?

V expatí komunitě některé maminky s ohromující pečlivostí váží, kam v Čechách vezmou svoje ději, co zažijí a které kulturní děditství jim předají. Ne, že bysme nikam nechodili, ale pořád mi leží v hlavě spíš návštěva divadla Spejbla a Hurvínka nebo divadelní představení divadla Járy Cimrmana. Cestou do Čech jsme si toho Hurvínka maličko splnili, jelikož vedly naše kroky do Muzea loutek v Plzni. Každopádně ani nevím proč, přišlo nám do cesty české sklo.

Oukej, jako autorka tohoto článku nejsem zrovna ideální. Nejsem vodák. Těch párkrát, co jsem cosi s Otíkem v Čechách sjížděla jsem seděla na háčku a bylo to tak akorát, abych měla z vodáctví respekt. Kormidlovat kánoi neumím a nemám ráda dobrodružství. Sjíždění Lahnu navrhl Jáchym a demokratické volbě většinově vyhrál. Při pocitu, že budu zodpovědná za nějaký dítě v roli kormidelníka se mi dělalo mdlo už od hlasování. Na Lahnu už jsme pluli a věděla jsem, že je to olej. Snažila jsem se uklidňovat, že to snad přežijeme ve zdraví. A dobrý. Srdce se mi rozbušilo na rozdíl od ostatních za těch 80 km několikrát, objevila jsem na těle spousty nových svalů, které jsem neznala, ale dobrý. Už to řídíme všichni a hlavně ty zdejší kánoe jsou nevyklopitelné. Příroda na Lahnu je ale nádherná. Potkávali jsme volavky, kačeny s miminama, ledňáčky, vážky a dokonce i velikou želvu. Jsem ráda, že jsme doma, ale celkově musím uznat, že taková dovolená má něco do sebe. Jedná se údajně o jedinou řeku v Německu, která má vybudovanou takhle pohodlnou infrastrukturu když už nějakou loď potkáte, jsou v ní často i malé děti. Výjimečně se prý nějaké neštěstí stane v množství lidí, které řeka (hlavně přes víkend) sveze. Kdo hledá tip na aktivní dovolenou, mohlo by to být něco pro vás.

Poslední dny mám pocit, jakoby mi rostla křídla, protože se vrací náš život opatrně k dřívějšímu koloběhu. Máme velké štěstí, protože se nás až tolik tento celosvětový sociální experiment nedotýká. Je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem mnohem hůř. Tu a tam někoho podpoříme, vyjádříme podporu zdejším prvovýrobcům, kteří se rozzáří. Říkáte Vašemu řekněme „řemeslníkovi“, že jste rádi, že ho máte? Zeptáte se, jak se mu daří a jak to celé zvládá? Ne? Zkuste to. Každá podpora se počítá a to i ta, která nic nestojí! Ano? Jak na Vás reagují?

Obleva přišla přesně podle předpovědi počasí lusknutím prstu. Láskyplně vzpomínáme na mrazivou neděli.

Rok 2020 byl i pro nás o kus jiný, než je běžné. Ze samotného kovidu jsme ani tak strach neměli, ale vnímala jsem nepříjemnou nejistotu, která souvisela s regulací běžného života. V březnu nám zrušili narozeninový víkendový pobyt v lázních, vyhodili mě z práce, následně nám zrušili jarní dovolenou, Elišce jazykový pobyt v Anglii a pak už jsme jen žili ve "strachu", že nám zruší tu letní.