V Letohradě právě probíhá pouťové veselí. První poutníci mířili do Svatojánské kaple na kopečku již roku 1714. Možná proto si lidé zvykli příjmout tuto příležitost, jako bezva důvod se do Letohradu vydat a pokecat se "starejma známejma". Jsou tu totiž všichni! I když...

V hodině indonéštiny jsme narazili na dnešní datum. "Ano 5.5.2015 zní jako skvělá volba pro svatební den. Na takový se dá přeci jen těžko zapomenout..." Zakočilo mě, jak moc mi byla tahle úvaha povědomá. Sundala jsem z ruky kroužek a přeci, stálo na něm 4.5.2007. "No jo, oni vlastně už tehdá pátého na radnici neměli volno", blesklo mi hlavou... Kratičce jsem se zamyslela, proč je ten DEN pro nás vlastně tak nedůležitý?...

Chci naivně věřit, že se rozzářilo pár očí, když se tu po dlouhé době objevilo pár článečků. Jenže stejně jak sluníčko, tak čmeláci "Humlíci"(jak říká náš kamarád Uli) den co den tahají ze země nový život i já po kratičkých prázdninách opět vyhlašuji válku své tuposti. Právě začal můj šestý semestr a pomaloučku, polehoučku tak přestávám být nováčkem. Zatímco většina mých spolužáků má před sebou bakalářku, podle mých výpočtů, bych měla potřebovat ještě něco kolem třech semestrů na dohloubení mé asijské Blanky. Uvidíme, jak se mi to všecko podaří ve vesmíru namíchat. Na studiu je pro mne ze všeho nejhorší, že se musím pořát v něčem rozhodovat, vybírat, zvažovat... Nekonečné možnosti kombinací mně ubíjí. Vždycky jsem si myslela, že nemám ráda změny. Univerzita mě naučila, že si člověk zvykne na všecko. Další metou v mém životě je tedy zřejmě osvojit si smysl pro rozhodnutí, což není do života vůbec špatný.

Když mi bylo 15, poslala jsem svůj úplně první pohled rodičům z daleké ciziny, kam jsem se vydala poprvé úplně sama. Měla jsem tehdy zúročit své znalosti angličtiny a dovednosti paličkování vamberecké "vláčkové" krajky... S výběrem pohledu, poštovní známky i s místem odeslání si dávám vždy záležet, protože mamča tyto detaily ocení. Jablko nepadá daleko od stromu a když mi příjde kartička s pozdravem a obrázkem z minulého století šnečí poštou, taky jej ráda podrobně zkoumám.

Všecko je jednou poprvé. Zatímco Lady Bag Me popvé detašovala děti na jarňáky k babičce do Ostravy, my si ty naše poklady nechaly poprvé u sebe. Brácha nás ukecal na týdenní nášup horských inhalací. Koneckonců jdou děti od května do kurzu plavání, takže je posílení obranyschopnosti na místě. Za Fernpassem to kola našeho erárního VW otočila přes Rakousko na Itálii, ovšem na zpáteční cestě jsme to vzali nostalgicky přes kavárnu v Imstu. Vzorně jsem se v knihovně vyzbrojila italskou konverzací na dovolenou, protože jsem ještě netušila, že jedeme do českoněmecké zóny v srdci Dolomitů...

Minulý týden, když byly děti nemocné vzal si můj skvělý manžel půl dne volna, abych mohla jít na seminář paní profesorky Gebhardt. Dnes jsou děti fit a byť mi nic nebránilo do školy vyrazit, rozhodla jsem se, že se uleju. U příležitosti připomenutí 70 let od osvobození Osvětimi zorganizovala pedagogická fakulta přednášku paní Trude Simonsohn, která byla přístupná stejně tak veřejnosti, jako studentům. Paní Trude se narodila v roce 1921 v Olomouci v židovské rodině. Chtěla se stát vychovatelkou či učitelkou v Palestině, ale protože byla ve špatné době na špatném místě - angažovala se v židovském spolku pro mládež už v Olomouci v době, kdy studovala na gymnáziu, skončila ve vězení. Nejdříve v Olomouci, později v Brně, kde šla poprvé na smrt k nechvalně proslulé zdi Kounicových kolejí. Zachránil jí ředitel věznice z Olomouce, kam ji posléze odvezli a tehdá tušila, že ještě chvíli žít bude.