Sotva jsem odevzdala poslední univerzitní klauzuru z thajštiny a shrnutí referátů ze semináře o přírodních katastrofách utíkala jsem pro děti do družiny. Jáchym měl v aktovce svoje první vysvědčení a hned, jak mně zmerčil, už ho pyšně vytahoval na rozdíl od Elišky, kterou zajímalo jenom JESTLI UŽ PŘIJEL TADÍK. Vrátila jsem se do dob mateřské a byla na týden po dlouhatánské době zase máma na plný úvazek.

Květen má v Německu stejně jako v Japonsku náboj cestovní. Nekonečno státních svátků vybízí k vystrčení nosu z domu i když vlastně na žádné cestování nemáte čas. Nafoukli jsme kola, nasadili brašny a sjeli lesem na hlavák. Úplně ne ZERO WASTE jsme si koupili do vlaku dvě kapučína do papírovýho kelímku a šikovně naskládali naše 4 kola do míst pro ně určených. Jeden vagón je designovaný na 8 kol, což se zná být hodně, ale opět jsme se utvrdili v tom, že náš super nemainstreamový nápad je mainstreamovější, než bychom si byli schopní vůbec představit. No, nic.... pokusíme se nehoblovat nábřeží...

Už ani netuším, kolikrát jsme vyrazili na prvního máje do Bensheimu na vinice. Je to pořád tak stejné, ale přitom pokaždé trochu jiné. Každým rokem klesá počet dospělých, aby mohl narůst počet dětí. A když pak máte doma dva školáky, kteří si každé pondělí ve škole vykládají o tom, co v minulém týdnu zažili, ujistíte se, že skutečně každý, kdo má ruce a nohy a nejel do Čech, byl jednoduše na Bergstrasse - zejména, co se pedagogického sboru týče.

Od letošního roku je i v Čechách Velký pátek, státní svátek. Pro ty z Vás, kteří někdy zvažujete strávit poslední zbytky zimy v Alpách nabízím Tip na bezva zážitkovou rychlodovču...

Všechno listí už je vysáté, na nos dopadly první sněhové vločky a zaječí škola už je konečně zazimovaná. Odpoledne je taková tma, že už ani nevadí, že není přes okna vidět, zato v Betlémě svítí svíčka už druhý večer. S příchodem Adventu definitivně zmizely i ty poslední dokonalé papriky, jaké znám snad jen od Moravcu ze zahrady. Rajčata už ani na trhu nevoní. Přišla doba zelí, dýně, řepy a bryndzových halušek. Právě teď, když je lezavo chutnají, jako ta nejlepší delikatesa světa. Žít v zemi, kde se střídají čtyři roční doby má nesmírné kouzlo, protože se má člověk pořád na co těšit. Co chudáci takoví ostrovani v Indonésii, kde vedro vystřídá na chvíli, když se svatej Petr uvolí, období dešťů? Chutná mango 365 dní v roce pořád stejně skvěle?

Bojíte se, co bude? Co nás čeká, co čeká naše děti, vnoučata? Já ano. Učím se mít ráda změny, jde mi to špatně, ale snažím se. Terorismus vstoupil do mého života, když mi bylo 17 a seděla jsem na hodině chemie na americké střední. Paní učitelka se sesula k zemi a z očí jí tryskaly slzy... Tou dobou ředitel školním rozhlasem oznamoval náraz letadla do pentagonu. Kolem oběda už byly v kantýně obří televize, které přenášely obrázky dalších kamikaze do dvojčat. Je zvláštní, že když se stane něco tak absurdního, najednou člověk přestane rozumět jazyku, kterým je zpráva sdělována. Mozek tu informaci jednoduše odmítá příjmout.

Poslední rok mnou propluj jako namydlenej blesk a začíná mi docházet, že bude zase advent. Dnes mě Eliška soucitně upozornila, jestli bychom neměli sklidit zaječí školu a vyndat betlém. Úplně ve mně hrklo, protože jsem ještě nestihla zaregistrovat ani jaro...