Po návratu z ročního pobytu na americké střední jsem propadla do nového třeťáku. Moji spolužáci se chystali na maturitu a vídali jsme se už jen na chodbě. Dodnes mi mých šedesát spolužáku se kterými jsem strávila přesně dva roky splývají a nedokážu je zařadit. Nebyla to sranda. vzpomínky na nové učitele a jiné množství probrané látky jsou dodnes živé natolik, že jsme měli z přesazení Jáchyma na jinou základku veliký respekt. Na klidu nám nepřidávalo ani to, že je prakticky nejmladší ze třídy a ještě kluk. Kdyby bylo bývalo po našem, dali bychom ho už do první o rok později. Jenže zdravotně byl zralý, tak si místo budování měst z kostek ve školce trávil dlouhou chvíli zíráním z okna ve škole. Koncept naší bývalé základky mu to umožnil, jelikož předpoklad flexibilní dvojtřídky nabídne dítěti tolik, kolik dokáže absorbovat. Pro ctižádostivé děti to má nesporné výhody, ale naopak pro lenivé pohodáře se výhody hledají hůř... Každopádně nás ve třetí třídě opravdu čekal průšvih, kterého jsme se obávali...
|