Kurz němčiny v tureckém Moschee se stal natolik zajímavým, že se s Vámi musím podělit o zážitky ze života nejen tureckých žen v domácnosti... Jedna zdejší česká "starousedlice" mě upozornila na právě začínající kurz němčiny. Zmiňovala, že se jedná o dopoledne se zajištěným hlídáním dětí a navíc je celý tento projekt, který trvá rok hrazený z hessenského sociálního odboru. Neváhala jsem a hned v pondělí naběhla na první hodinu. Zprvu jsem si říkala, že jsem se spletla, protože tohle bude opravdu ztráta času, ale netrvalo dlouho, než jsem změnila názor...

Jistojistě jste si všimli, že se už delší dobu na pavučinách nic neděje. Není to tím, že bychom neměli kam dřív skočit, jak by se mohlo zdát, ale spíše tím, že vedeme maximálně nezajímavý obyčejný život a já jsem tomu opravdu ráda, protože trocha klidu do života v dnešní době je k nezaplacení. Jestli máte chuť, nahlédněte do našeho předvánočního života a nechte nám vzkaz :)

V Japonsku jsme sice po třetí, ale na Fudži jsme neměli nikdy velké štěstí. O to více nás lákalo na ní vylézt...

Z Biei jsme se během odpoledne přepravili až do cíle tj. Asahidake Onsen. Asahidake je nejvyšší horou Daisecuzanu a zároveň cílem našeho tréninku výstupu na Fudžisan... :)

Na konci července jsme sbalili batohy, rozvezli děti k babičkám a letěli se odreagovat opět do země vycházejícího slunce, která nás stále přitahuje neidentifikovatelnou magickou silou.

Už dlouho dopředu jsme se smluvili s kamarády Markem a Denisou, že ani letos nevynecháme tradiční prvomájový pochod po vinicích. Počasí na Wetter.com hlásalo slibnou jednu kapku, což zpravidla znamená, že za celý den bude možná desetiminutová přeháňka.

Když jsem jela takhle ve středu večer ze "švadlenek" domů, nemohla jsem přehlédnout svítící Festplatz a velikým "ruským" kolem a mohutnou horskou dráhou. Vydali jsme se tedy takhle o víkendu do parku vyvenčit děti a omrknout tu slávu.