Příští týden píšu zkoušku z indonéštiny, už zas! Tenhle semestr utekl jak ďas a mně se zdá, že den má 12 hodin. Bedlivě zvažuju, jestli do svého napraného diáře něco ještě narvu nebo budu raději pouze plnit své úkoly. Odrážet útrpné pohledy maminek jedináčků, které čekají frontu na hrací odpoledne u Jáchyma vůbec nezvládám.

Před pár dny u nás přistál deník z delfínové třídy. Eliška si lámala hlavu s tím, co za zvláštní událost do něj má napsat. Celý si ho pečlivě přečetla a rozhodnutí padlo,:"Ještě nikdo nepsal, jak byl u doktora a já jdu zrovna na kontrolu, to se hodí."

A hned dvě během jedné hodinky. Ve tři jsem přijala pozvání od hostující profesorky z Tanjung Malim (Malajsie). Zkoumá u nás, jak se učí v Německu Indonéština. V hodině si mě paní Madya neomylně vybrala, když jsem neobezřetně položila na lavici můj český slovík...

V Letohradě právě probíhá pouťové veselí. První poutníci mířili do Svatojánské kaple na kopečku již roku 1714. Možná proto si lidé zvykli příjmout tuto příležitost, jako bezva důvod se do Letohradu vydat a pokecat se "starejma známejma". Jsou tu totiž všichni! I když...

V hodině indonéštiny jsme narazili na dnešní datum. "Ano 5.5.2015 zní jako skvělá volba pro svatební den. Na takový se dá přeci jen těžko zapomenout..." Zakočilo mě, jak moc mi byla tahle úvaha povědomá. Sundala jsem z ruky kroužek a přeci, stálo na něm 4.5.2007. "No jo, oni vlastně už tehdá pátého na radnici neměli volno", blesklo mi hlavou... Kratičce jsem se zamyslela, proč je ten DEN pro nás vlastně tak nedůležitý?...