Náš život se poslední dva roky nenápadně přesouvá do pohoří Taunus, které znají především vyznavači detektivek Nelle Neuhaus. Našli jsme se tam se skvělými kamarády a tamější městečka nám připomínají domov po kterém se nám stýská. Zatím jen občas prcháme z Metropole na chalupu do provoněných kopců, kam jezdí lokálka ne nepodobná motoráčku, který projíždí i Letohradem. Pravda, Taunusbahn je červenožlutý, ale když z něj vystoupím, pod nosem mě pošimrá zima a přímá pětiminutová cesta od nádraží do kopečka dává chtě nechtě pocit domova. Až mě někdy děsí, jak moc člověka ovlivní prostředí ve kterém sám vyrůstal...

Jednoho dne se rodič probudí a pochopí, že má velký děti. Jak? Je neděle a v půl desátý ráno je v domě ticho jako v kostele. Nikomu se nechce vstávat a taky nikdo nemusí. Po náročném roce nejsme na ničem s nikým domluvení a chytáme dech. Navíc, když se ve dvanáct snídá, ušetří se jedno vaření a zbyde víc času na sebe. Nějak si to teď víc užíváme. Máme si, co říct a smysluplnost společných projektů závratně stoupá. Intenzivně cítím, že se nehodím na matku dětí od první do sedmé dortové svíčky.

Mockrát jsem tu psala, jak je těžké se zorientovat ve zdejším mikrosvětě našich školáků. Po čtyřech letech strašení některými rodiči ohledně cyklozkoušek jsme se propracovali až k osobní zkušenosti. Tento týden jsem pochopila všechen ten stres, který se kolem tohoto tématu v našem městečku šíří a musím se z toho vypsat, protože pořád nevím, co si o tom mám myslet...

Z Gepatschhaus do údolí jedou po "Ledovcové cestě" dva autobusy za den. My skočili na ten ranní. Chca nechca jsme museli jet až na konečnou do Landecku, protože, jak si možná pozorný čtenář vzpomene, původně zaparkované auto pod kopcem před mýtnicí na Ledovcovou cestu muselo z logických důvodů odjet do Plangerossu. Vrátili jsme se do dětství, kde byl kdejaký výlet veliké dobrodružství.

V Taschachhaus se Eliška seznámila s jedním horolezcem, který jí zasvětil do základů broušení a oblékání maček. Byla úplně rozněžnělá, že skupinka takových chlapů ocenila jejího sviště batohového. Výjimečně oslovil on ji a ne ona jeho. Prej:"Jéééé, ty seš ta holka s tím svištěm, ten se nám moc líbí..." Lituju, že jsem se neosmělila je spolu vyfotit :-) Každopádně to máme dneska docela daleko a čeká nás zdolání sedla ve třech tisících. Do Kaunertalu tentokrát dojdem a doufáme, že bude nějaké lano. Děti se těší, že si zalezou a my tam půjdem i kdyby nám správce chaty řekl, že s dětma rači nee. Nejsou televizní povaleči. Věříme jim a oni, jak řekla jedna veselá Mnichovanda na Kaunergrathütte:" Ty děti to tady všecko přijímají, tak, jak to je. Úžasná škola života..." Ona má už děti velký, tak jí věříme...

Ještě než vyrazíme, potkáváme před chalupou dvě paní. Eliška se svěřuje, že jsme na expedici Svišť a že doufáme, že to ještě není ztracený. Paní nám ochotně ukazují fotky v mobilu, kde je včera viděly a jací jsou krásní. Uklidňují nás, že se určitě dočkáme. Nezapomenou připomenout, že se bojí a mají rádi ticho. :-)

Děti jdou s báglem poprvé a ja už tu čest měla. Zkrátka se jednodenní pauza na Riffelsee jevila jako rozumné řešení. Na expedici svišť přišel čas na pátrání po svištích. Jsou tady všude kolem, ale mají rádi ticho. Eliška si myslí, že to vydrží a my se pomalu psychicky připravujeme na její večerní zklamání.