Odnesli jsme do sklepa spinkat vysušené přezkáče i zazimované lyže né a né se rozhodnout, zda a kdo konkrétně je bude ještě letos propocovat. Ano je to hodně divné uzavírat lyžařskou sezónu v den, kdy k nám domů přišla paní zima. Vlastně je to příjemný žít s pocitem, že nejsem jediná, kdo chodí pozdě. :-)

Všechno listí už je vysáté, na nos dopadly první sněhové vločky a zaječí škola už je konečně zazimovaná. Odpoledne je taková tma, že už ani nevadí, že není přes okna vidět, zato v Betlémě svítí svíčka už druhý večer. S příchodem Adventu definitivně zmizely i ty poslední dokonalé papriky, jaké znám snad jen od Moravcu ze zahrady. Rajčata už ani na trhu nevoní. Přišla doba zelí, dýně, řepy a bryndzových halušek. Právě teď, když je lezavo chutnají, jako ta nejlepší delikatesa světa. Žít v zemi, kde se střídají čtyři roční doby má nesmírné kouzlo, protože se má člověk pořád na co těšit. Co chudáci takoví ostrovani v Indonésii, kde vedro vystřídá na chvíli, když se svatej Petr uvolí, období dešťů? Chutná mango 365 dní v roce pořád stejně skvěle?

Bojíte se, co bude? Co nás čeká, co čeká naše děti, vnoučata? Já ano. Učím se mít ráda změny, jde mi to špatně, ale snažím se. Terorismus vstoupil do mého života, když mi bylo 17 a seděla jsem na hodině chemie na americké střední. Paní učitelka se sesula k zemi a z očí jí tryskaly slzy... Tou dobou ředitel školním rozhlasem oznamoval náraz letadla do pentagonu. Kolem oběda už byly v kantýně obří televize, které přenášely obrázky dalších kamikaze do dvojčat. Je zvláštní, že když se stane něco tak absurdního, najednou člověk přestane rozumět jazyku, kterým je zpráva sdělována. Mozek tu informaci jednoduše odmítá příjmout.

Poslední rok mnou propluj jako namydlenej blesk a začíná mi docházet, že bude zase advent. Dnes mě Eliška soucitně upozornila, jestli bychom neměli sklidit zaječí školu a vyndat betlém. Úplně ve mně hrklo, protože jsem ještě nestihla zaregistrovat ani jaro...

Už před čtyřmi lety muselo na pobreží Tichého oceánu na 100 000 lidí opustit své domy z minuty na minutu. Kde a proč se maličko liší, okruh zakázané zóny se ale postupně zmenšuje a některá velmi zasažená městečka po dekontaminačních pracích znovu otevírají své brány. Disciplinovaní Japonci přijímají mezi své nové dovednosti účast na dnes již častých protestech v Tokiu. Japonsko se po "chvíli" váhání vrací k jaderné energii, v "zahrádce Japonska" prefektuře Fukušima se opět pěstuje rýže, která sklízí jedno ocenění za druhým a zdálo by se, že se všudypřítomnou pílí vrací vše do normálu. Zejména japonská média si dávají na postfukušimské image záležet a pilně chystají Letní olympijské hry 2020. Šušká se, že právě tolik v Japonsku zbožňovaná baseballová klání by měla probíhat ve městě Fukušima. Olympijští turisté jsou totiž skvělou příležitostí, nejen jak podpořit postiženou a finančně zruinovanou oblast, ale i pohladit smutné duše tamních obyvatel.

Hybaj domu, nejvyssi cas! Puvodne planovany pohodovy dojezd pozdni odpoledne vzal za sve jeste nez jsme vyjeli na dalnici.