Když nám zelinář dovezl mrkev a z bedny vypadl letáček o dětském maratonu, nejdřív nás vlastně nezaujal... Po dovolené v Tatrách, kde Jáchym jednoznačně vykazoval nejlepší fyzičku z rodiny začal s tátou běhat. Tak nějak automaticky vznikl čtyřkilometrový okruh kolem nádraží tu do kopce, tu z kopce. Jednou jsem dokonce běžela s Jáchymem a Eliškou já. Prskal potom, že už se mnou nejde, když jsem tak pomalá. Ze srandy jsme se podívali na startovní listinu z loňska, na časy, za které těch 4,2 km uběhnou a zjistili, že mají někteří i horší čas, než Jáchym i když patří do té nejmladší kategorie. Navíc ten jediný Čech, co startoval loni letos neběží...

Po návratu z ročního pobytu na americké střední jsem propadla do nového třeťáku. Moji spolužáci se chystali na maturitu a vídali jsme se už jen na chodbě. Dodnes mi mých šedesát spolužáku se kterými jsem strávila přesně dva roky splývají a nedokážu je zařadit. Nebyla to sranda. vzpomínky na nové učitele a jiné množství probrané látky jsou dodnes živé natolik, že jsme měli z přesazení Jáchyma na jinou základku veliký respekt. Na klidu nám nepřidávalo ani to, že je prakticky nejmladší ze třídy a ještě kluk. Kdyby bylo bývalo po našem, dali bychom ho už do první o rok později. Jenže zdravotně byl zralý, tak si místo budování měst z kostek ve školce trávil dlouhou chvíli zíráním z okna ve škole. Koncept naší bývalé základky mu to umožnil, jelikož předpoklad flexibilní dvojtřídky nabídne dítěti tolik, kolik dokáže absorbovat. Pro ctižádostivé děti to má nesporné výhody, ale naopak pro lenivé pohodáře se výhody hledají hůř... Každopádně nás ve třetí třídě opravdu čekal průšvih, kterého jsme se obávali...

Na Den české státnosti nás pod kopečky přijeli navštívit Hlaváčci ze všech koutů republiky. Jako záminku ke společnému setkáni jsme si stanovili hromadnou oslavu čtyřicetin, krerá je aktuální u všech dospěláků v rodině kromě mě.

... Neplánovaně jsme museli sklidit o dva týdny dřív", volala na nás paní Bolligová, sotva jsme se začali soukat z auta. Než dorazila Eliška z Jičína, kde přebírala cenu v literární soutěži u příležitosti festivalu Jičín město pohádky. Přívěs byl v půl druhé ráno prázdný a pan Bollig stále vzhůru. Je to řehole. Bejt vinař i rodič :-)

"Inu svět je malý a o náhody tu není nouze", praví klasik a opět to musím neoriginálně vytáhnout! V tom všem stěhování jsme se nějak nemohli rozhoupat, co budeme v létě podnikat. Chtělo se nám na hory, jelikož se nás zatím drží začátečnický štěstí. Tatry nebo Dolomity? Eliška toužila po táboře u marmeládový královny, byla by ji i u autobusu v Bolzanu vyzvedla, jenže bez doprovodu nešla poslat ani z Prahy ani z Frankfurtu... Nakonec se nám to všecko tak nějak vyklubalo úplně samo. Na školní oslavě na konci školního roku slovo dalo slovo a už jsme odcházeli s telefonním číslem na babičku Jáchymova spolužáka Jana, která bydlí ve Štrbě a má doma volný byt:-)

Nová škola, nová práce, nový výhled z okna ložnice, pořád se něco děje. Jsme v té sousední zemi deset let a pomaličku začínáme věřit, že by tady mohl být jednoho dne náš domov...

Často v souvislosti s uprchlickou krizí a naší cestou životem přemýšlím, co je to už vlastně integrace a co už ne? Co je to národní identita pro nás dospěláky a co pro naše děti? Začíná to bejt zajímavý a napínavý :-)

Když jsem našla tenhle příběh v Eliščině pokoji, zarazilo mě, kdy ho mohla v hektice posledních školních dní vytvořit. Znáte to... Rozlučky, třídní srazy, koncerty, výlety a jako bonus stěhovací finále...