Je těžké žít v zemi, kde panují jiné zvyklosti. Děti chtějí, to, co je tady normální a my se jen těžko dokážeme přizpůsobit. Taky proto, že zkrátka netušíme, co je to "normální". Ve školce jsme dělali jiné věci, zpívali jiné písničky, poslouchali jiné pohádky, ve škole jakbysmet. Jak dobře se dovedu vžít do kůže čerstvého dospěláka, který opouští brány dětského domova a vůbec neví... Věčný souboj, jak vyjít vstříc a jak soustavně neznásilňovat sebe sama. Omlouvám se, ale marně hledám smysl narozeninových párty a asi proto je nemám ráda. Nicméně chápu jejich důležitost ve zdejších zeměpisných šířkách. Dali jsme se na na vojnu života v cizí zemi, tak se snažíme bojovat, co to jde...

Příští týden píšu zkoušku z indonéštiny, už zas! Tenhle semestr utekl jak ďas a mně se zdá, že den má 12 hodin. Bedlivě zvažuju, jestli do svého napraného diáře něco ještě narvu nebo budu raději pouze plnit své úkoly. Odrážet útrpné pohledy maminek jedináčků, které čekají frontu na hrací odpoledne u Jáchyma vůbec nezvládám.

Před pár dny u nás přistál deník z delfínové třídy. Eliška si lámala hlavu s tím, co za zvláštní událost do něj má napsat. Celý si ho pečlivě přečetla a rozhodnutí padlo,:"Ještě nikdo nepsal, jak byl u doktora a já jdu zrovna na kontrolu, to se hodí."

A hned dvě během jedné hodinky. Ve tři jsem přijala pozvání od hostující profesorky z Tanjung Malim (Malajsie). Zkoumá u nás, jak se učí v Německu Indonéština. V hodině si mě paní Madya neomylně vybrala, když jsem neobezřetně položila na lavici můj český slovík...

V Letohradě právě probíhá pouťové veselí. První poutníci mířili do Svatojánské kaple na kopečku již roku 1714. Možná proto si lidé zvykli příjmout tuto příležitost, jako bezva důvod se do Letohradu vydat a pokecat se "starejma známejma". Jsou tu totiž všichni! I když...