Porada starsich spontanne rozhodla, ze se letos pojede do Francie na Azurove pobrezi (Provence). Z Frankfurtu je to autem, co by dvema kameny dohodil, po prvnim hodu jsme se tudiz rozhodli udelat prestavku v Bernu. Bern vubec nepusobi jako hlavni mesto, malebne domecky v centru mesta, ktere obepina dokola divoka reka s kamennymi mosty, jednoduse takova trochu vetsi Mala strana. Skoda jen, ze bernsti medvedi meli do zari prazdniny. Asi se jim taky moc nechce do skoly, jako Jachymovi.

Je to tady! Po pár letech váhání a odhodlání se Eliška rozhodla prolomit strach:"Chci se přestat bát, tak poletíme. Dokud to nezkusim, strach neodejde!" Jáchym se dodnes tváří, že se ho TO nijak netýká.

Na prázdniny k babičkám děti letěly s prarodičema, zpátky, ale tentokrat už sami. Snažíme se v nich pěstovat nebojácnost a samostatnost i když to s námi uvnitř mnohdy cloumá. Jako třeba v neděli, kdy jsme seděli u kafíčka na letišti, protože jsme se dozvěděli, že má jejich letadlo zpoždení...

Je věta, kterou jsem poslouchala den co den dva týdny. Zatímco kýženě očekávaná chladná rána přišla na den přesně a udělala mi z daleka největší radost, poštovní schránka zela prázdnotou. A nikdo né a né dvakrát zazvonit.

Proč ovívání vějířem při teplotě nad 38°C nechladí? O víkendu jsme zabrousili do fyzikálních tajů lidské existence a taky do Taunusu. Nabalili jsme plnou polní a šli se chladit na zelené vrcholky hor. V Torontu sice na vedro radí Plzeň, jenže ta zatím nelze aplikovat celorodinně. Koneckonců o tom něco ví i cyklista, co zdolal vrchol chvíli po nás. Spal po šírem a stežoval si, že uchovat svoje pívo studený až SEM ho stálo čtyřkilovou chladící zátěž. Ano záviděli jsme mu hrozně moc, všichni čtyři dospěláci a otevřeli první flašku teplýho vína.

Je těžké žít v zemi, kde panují jiné zvyklosti. Děti chtějí, to, co je tady normální a my se jen těžko dokážeme přizpůsobit. Taky proto, že zkrátka netušíme, co je to "normální". Ve školce jsme dělali jiné věci, zpívali jiné písničky, poslouchali jiné pohádky, ve škole jakbysmet. Jak dobře se dovedu vžít do kůže čerstvého dospěláka, který opouští brány dětského domova a vůbec neví... Věčný souboj, jak vyjít vstříc a jak soustavně neznásilňovat sebe sama. Omlouvám se, ale marně hledám smysl narozeninových párty a asi proto je nemám ráda. Nicméně chápu jejich důležitost ve zdejších zeměpisných šířkách. Dali jsme se na na vojnu života v cizí zemi, tak se snažíme bojovat, co to jde...

Příští týden píšu zkoušku z indonéštiny, už zas! Tenhle semestr utekl jak ďas a mně se zdá, že den má 12 hodin. Bedlivě zvažuju, jestli do svého napraného diáře něco ještě narvu nebo budu raději pouze plnit své úkoly. Odrážet útrpné pohledy maminek jedináčků, které čekají frontu na hrací odpoledne u Jáchyma vůbec nezvládám.

Před pár dny u nás přistál deník z delfínové třídy. Eliška si lámala hlavu s tím, co za zvláštní událost do něj má napsat. Celý si ho pečlivě přečetla a rozhodnutí padlo,:"Ještě nikdo nepsal, jak byl u doktora a já jdu zrovna na kontrolu, to se hodí."