O Vánocích jsme dali hlavy dohromady a rozhodli se, že si po dlouhé době koupíme dovolenou. Tedy přesněji řečeno základní kurz vysokohorské turistiky. Tu a tam se nám v horách stane, že narazíme na nějaké nepříjemné místo, kde by bylo možná dobré jištění. Naučit se zacházet s lanem se může hodit jak dětem, i nám... (Jestli ho budeme někde nosit, že...) A co se dětí týče, nejraději by byly v lanovém centru každý den, takže je zajímá všechno, kde jsou skály a jakékoli železo...

Červen je v Německu měsícem prodloužených víkendů a my si každý rok snažíme jeden urvat na kola. Auto zůstává doma a tu a tam se kousek posuneme mašinkou. Letos nás cyklostezky vedly do univerzitního městečka Giessen, konkrétně do muzea matematiky.

Moji milí, často myslíme na spoustu našich přátel, kteří jsou rozsypaní po světě. Občas se zadaří vyměnit si pár řádek, jak se daří v týhle divný době, napište nám! Budeme moc rádi...

Jakoby měla Eliška čarodějné schopnosti. Loni touhle dobou napsala příběh o vánočním stromečku, který nikdo nechtěl, jenže se z něj stal nakonec hrdina, protože zachránil Vánoce jedné uprchlické rodině... Letos jsem zachytila v novinách článek o vandalismu, který zasáhl lesní školku v Treisbergu. Někdo tam vlezl dírou v plotě a více než 200 jedlím uřezal špičky. Hned jsme si řekli, stejně jako spousta dalších lidí, že si klidně takový zmrzačený vánoční stromek pořídíme (uřízneme) a dopřejeme mu i přes nepřízeň osudu důstojnou životní misi.

Když jsem byla malá, sedla jsem si v neděli ráno k televizi, položila košík na kočky s poduškou na klín a paličkovala celé hodiny. V Objektivu, který dávali po Studiu kamarád mě vždycky braly pestrobarevné záběry z cizokrajných trhů. Snědí lidé s hlubokým pohledem hledící si svých košíků a pytlů plných cizokrokrajného ovoce nebo koření mě fascinovali. Nevím proč jsem si myslela se skálopevnou jistotou,že něco takového dítě z podhůří Orlických hor nikdy na vlastní oči neuvidí. Ani nevím, jestli mi to přišlo líto nebo ne, tou dobou jsem spíš toužila zažít na vlastní kůži hokejový zápas NHL, což se mi shodou okolností také splnilo, ale zdaleka nenaplnilo má očekávání. Zato vzrušení na takovém asijském trhu předčilo ledasco. Jáchym se nechal unést a propašoval do Evropy kokos ze stánku, který uvidíte galerii.

Jakmile jsme se přehoupli nad nadmořskou výšku 3400 m.n.m., dával na nás Nyima extra pozor a průběžně se poptával, jak se cítíme a co hlava, jak jsme spali a jestli je vše v pořádku. Když jsme dorazili do kompletně nově vybudované vesničky Langtang, hnedle nás vzal na aklimatizační výstup o kousek výš, aby minimalizoval případná rizika výškové nemoci. Spali jsme do té doby maximálně v 2817 m.n.m. na Kaunergrathütte a jeden nikdy neví. Potkat to může každého a ruku na srdce, já na ty třeštihlavy trpím i v Alpách, když máme výstup s velkým převýšením. V Langtangu bylo všecko dobrý, proto jsme směle vyrazili do poslední vsi v údolí. Také v po zemětřesení v roce 2015 nově rostoucí Kyanjing Gompě jsme překročili náš dosavadní výškový rekord, který byl do té doby na Fudži a bez dětí.

Langtang trek patří mezi pět nejjednodušších treků v Nepálu a možná proto, že tu neuvidíte žádné osmitisícovky, je tak trochu popelkou Himálaje. Pro nás jako stvořené, navíc tu žijí červené pandy, a my se chystáme po jejich stopách stejně jako v Rakousku na naší první expedici svišť. Děti smí, podle naší rešerše, jen do nadmořské výšky pěti tisíc metrů, což tohle údolí tím pádem báječně splňuje.