Na dovolené v Rajecké Dolině jsme si zašli na oběd do krásné koliby. Eliška byla značně rozladěná při pohledu na jídelní lístek a proštěkla:"To je fakt pitomý, že si to nemůžu přečíst a vybrat sama! Já už fakt chci do školy, abych si konečne mohla číst!" A v úterý se už konečně dočkala...

Před pár měsíci mě upozornila moje bývalá spolužačka "Koloběžka" na tým kluků, který se připravuje na TOUR DE FRANCE na koloběžce. Přišlo mi to tak krásně absurdně romantické jako sen Martina Dolečka plout na doma postavené malé plachetnici kolem světa... Mám pro takové lidi slabost a urputnost, se kterou jdou za svým jakkoliv absurdím snem mi vhání slzy do očí.

Skoro bych řekla, že dělám na své balkónové zahrádce všecko stejně každý rok. Doma mi hlína s nasetými semínky v touze po vyklíčených rostlinkách s železnou pravidelností zplesniví, proto mi nezbývá než čekat až páni mrazví definitivně pověsí svoji šichtu na hřebík.

Zatímco my rodiče smutníme, že zase prší, Eliška se třepe blahem:" Huráááááááááááá, vylezou šneci na výlet!" Jak asi tušíte, tak se nám nepovedlo toho z minulého článku zachránit... Ale i tak máme dneska na balkóně sedm nových nájemníků. Nevězníme je, když budou chtít, můžou zdrhnout. :)

Nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít zvíře aniž bychom si toho všimli. Eliška je posedlá šneky. Jakmile v noci trochu sprchne, už je odlepuje ze školkové zdi a houfně si je nosí domů, protože jsou hrozně roztomilí a ona se o ně chce starat....

Často jsem slýchávala tvrzení, že je tady studium hodně propojené s praxí. Nedovedla jsem si to dost dobře představit, nicméně jeden čerstvý příklad pro Vás mám...

Udělala jsem si jarní čaj a podělím se s Vámi o naše Velikonoční plány a následnou realitu... Letos jsme si řekli, že nikam nepojedeme, zůstaneme doma a konečně provětráme všecky kola.