Když si sousedka koupila mlýnek na mouku a dvě chlebové formy, zrodila se mi v hlavě nepopsatelná touha umět upéct doopravdický křupavý bochník tak, jak to dělával den co den můj děda, ještě když jsem nebyla na světě...

Geny jsou hrozná věc! Je tomu asi tak dva roky, co jsme seděli s tchánem u stolu a čílili se nad kvalitou běžně dostupného chleba. Tou dobou jsme si už dávno pekli chleba svůj a zrovna nám odcházela první domácí pekárna. Děda na naši adresu utrousil poznámku, že je sice chválihodné, že takto činíme, nicméně z hlediska výživové hodnoty potravy je droždí droždí a kvásek kvásek....

Kazetak hier, repraky hier a k tomu trocha pozdne-letni vsedni nudy z Neu-Isenburgu, aby nebyla nuda.

Kurz němčiny v tureckém Moschee se stal natolik zajímavým, že se s Vámi musím podělit o zážitky ze života nejen tureckých žen v domácnosti... Jedna zdejší česká "starousedlice" mě upozornila na právě začínající kurz němčiny. Zmiňovala, že se jedná o dopoledne se zajištěným hlídáním dětí a navíc je celý tento projekt, který trvá rok hrazený z hessenského sociálního odboru. Neváhala jsem a hned v pondělí naběhla na první hodinu. Zprvu jsem si říkala, že jsem se spletla, protože tohle bude opravdu ztráta času, ale netrvalo dlouho, než jsem změnila názor...

Jistojistě jste si všimli, že se už delší dobu na pavučinách nic neděje. Není to tím, že bychom neměli kam dřív skočit, jak by se mohlo zdát, ale spíše tím, že vedeme maximálně nezajímavý obyčejný život a já jsem tomu opravdu ráda, protože trocha klidu do života v dnešní době je k nezaplacení. Jestli máte chuť, nahlédněte do našeho předvánočního života a nechte nám vzkaz :)

V Japonsku jsme sice po třetí, ale na Fudži jsme neměli nikdy velké štěstí. O to více nás lákalo na ní vylézt...