Mám za sebou pátý první den univerzitního semestru. Vzhledem k tomu, že je všecko úplně jinak, než v tom prvním, neubránila jsem se rekapitulaci těchto dvou let mého života.

Děti si moc přály jet k moři. Jáchym u něj ještě nikdy nebyl, a proto na Elišku mohutně žárlil. Moc si přál vidět kraba, což se mu nesplnilo, člověk by si pomyslel: "zkaženej zájezd", ale on ne, náhodou jsme našli pláž, ze které byl výhled přímo na koleje, kde jezdily vlaky regionální i ty rychlý. Všecky znal ze své železniční literatury, proto se zmítal v návalech blaha. Tu a tam se ponořil se šnorchlem pod hladinu, aby pozoroval rybí cvrkot pod útesem.

Po vyprání vyuzeného oblečení a lehké virózce jsme nabalili pár nejnutnějších věcí do brašen a vyrazili do Frankfurtu na vlak. Začli jsme tam, kde malí cyklisti při tréninku naposledy skončili, tj. v Aschaffenburgu...

Jakmile jsem dopsala více či méně úspěšně všecky zkoušky, vyřídila všecky úřední dopisy s nejméně jednou upomínkou, čekala mě cesta do Česka. V Berouně jsem se seznámila s nejmladší neteřinkou Klárkou. Letohradská babí má tímto 8 vnoučátek.

Už na mě jde zase ta moje schizofrenie... Jak zůstat normalní a nezbláznit se? Opět se blíží zkouškové a já se jeden den zabývam existenciálními otázkami konce světa, vývojem společnosti, jak ho vidí duchovní intelektuálové Japonska ve srovnání se západem a druhý den bifluju definice, jak nejlíp manipulovat zakazníka, abych měla co možná nejvyŠŠí obrat a to za pomoci ješte efektivnějších informačních systému. Bezva pomocníkem jsou prej 'Unternehmensweite Anwendungsystemen' Máte někdo tucha, jak se takový ošklivý slova řeknou česky? :)

To jsme se takhle jednou v sobotu s Jáchymem rozhodli, že si zajedeme do Hanau. Takových 30 kiláků, kolem Mohanu, ale proti proudu, takže furt hrozně do kopce. Trasa pro drsné chlapy. Vytáhli jsme si naše kolové nádobíčko, zahřáli svaly, řekli babam čůs a vyrazili.