Oukej, jako autorka tohoto článku nejsem zrovna ideální. Nejsem vodák. Těch párkrát, co jsem cosi s Otíkem v Čechách sjížděla jsem seděla na háčku a bylo to tak akorát, abych měla z vodáctví respekt. Kormidlovat kánoi neumím a nemám ráda dobrodružství. Sjíždění Lahnu navrhl Jáchym a demokratické volbě většinově vyhrál. Při pocitu, že budu zodpovědná za nějaký dítě v roli kormidelníka se mi dělalo mdlo už od hlasování. Na Lahnu už jsme pluli a věděla jsem, že je to olej. Snažila jsem se uklidňovat, že to snad přežijeme ve zdraví. A dobrý. Srdce se mi rozbušilo na rozdíl od ostatních za těch 80 km několikrát, objevila jsem na těle spousty nových svalů, které jsem neznala, ale dobrý. Už to řídíme všichni a hlavně ty zdejší kánoe jsou nevyklopitelné. Příroda na Lahnu je ale nádherná. Potkávali jsme volavky, kačeny s miminama, ledňáčky, vážky a dokonce i velikou želvu. Jsem ráda, že jsme doma, ale celkově musím uznat, že taková dovolená má něco do sebe. Jedná se údajně o jedinou řeku v Německu, která má vybudovanou takhle pohodlnou infrastrukturu když už nějakou loď potkáte, jsou v ní často i malé děti. Výjimečně se prý nějaké neštěstí stane v množství lidí, které řeka (hlavně přes víkend) sveze. Kdo hledá tip na aktivní dovolenou, mohlo by to být něco pro vás.

Poslední dny mám pocit, jakoby mi rostla křídla, protože se vrací náš život opatrně k dřívějšímu koloběhu. Máme velké štěstí, protože se nás až tolik tento celosvětový sociální experiment nedotýká. Je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem mnohem hůř. Tu a tam někoho podpoříme, vyjádříme podporu zdejším prvovýrobcům, kteří se rozzáří. Říkáte Vašemu řekněme „řemeslníkovi“, že jste rádi, že ho máte? Zeptáte se, jak se mu daří a jak to celé zvládá? Ne? Zkuste to. Každá podpora se počítá a to i ta, která nic nestojí! Ano? Jak na Vás reagují?

Obleva přišla přesně podle předpovědi počasí lusknutím prstu. Láskyplně vzpomínáme na mrazivou neděli.

Rok 2020 byl i pro nás o kus jiný, než je běžné. Ze samotného kovidu jsme ani tak strach neměli, ale vnímala jsem nepříjemnou nejistotu, která souvisela s regulací běžného života. V březnu nám zrušili narozeninový víkendový pobyt v lázních, vyhodili mě z práce, následně nám zrušili jarní dovolenou, Elišce jazykový pobyt v Anglii a pak už jsme jen žili ve "strachu", že nám zruší tu letní.

Advent s velmi omezenými kontakty a ještě bez procházek na vesnické vánoční trhy bez svařáku je divný.

Třetí den kurzu: Gipfeltour

Výstup na jeden ze spousty vrcholů Kaunergratské zahrádky měl nejasné vyhlídky. Při večerním plánování naší Gipfeltour jsme debatovali o všech faktorech, které ovlivní, jak to celé nakonec dopadne... Začínám si představovat, jak asi probíhají přípravy na výstup v base campu věčně ledových hor v Himálaji a přestává se mi chtít tam jít. Na mojí nedobrodružnou duší to znělo celé nějak vážně. My jsme si, ale v teplíčku a pohodlíčku Alp udělali padesátiminutovou procházku, všecko bylo dobrý, proto jsme vybalili lana a na dvě délky lezli na kopec. Tedy vlastně jen někteří z nás. S Jáchoušem jsme se rozhodli vylézt na vrchol cestou jednodušší, bez lana. Otík s Eliškou to vzali přes horský hřeben s atrakcí roztřesených nohou.

O Vánocích jsme dali hlavy dohromady a rozhodli se, že si po dlouhé době koupíme dovolenou. Tedy přesněji řečeno základní kurz vysokohorské turistiky. Tu a tam se nám v horách stane, že narazíme na nějaké nepříjemné místo, kde by bylo možná dobré jištění. Naučit se zacházet s lanem se může hodit jak dětem, i nám... (Jestli ho budeme někde nosit, že...) A co se dětí týče, nejraději by byly v lanovém centru každý den, takže je zajímá všechno, kde jsou skály a jakékoli železo...