Děti jdou s báglem poprvé a ja už tu čest měla. Zkrátka se jednodenní pauza na Riffelsee jevila jako rozumné řešení. Na expedici svišť přišel čas na pátrání po svištích. Jsou tady všude kolem, ale mají rádi ticho. Eliška si myslí, že to vydrží a my se pomalu psychicky připravujeme na její večerní zklamání.

Brácha paní hospodský z Kaunergradhütte seběhne do Plangerossu za 50 minut. My se slanili i se sbíráním borůvek po cestě hodiny čtyři. Nespěchali jsme. Třetí výstup do sedla z údolí jsme si odpustili, jednak některé z nás už bolelo kde co a druhak jsme si chtěli šlehnout tak jak tak jednu jízdu letní kabinou. Právě srovnání zimních kopců s letními nás přilákalo tak vysoko. Původně jsme chtěli jít s baťohem od chalupy k chalupě v Allgäu. Je to blízko a všude se píše, že ideální pro rodiny s dětmi. Hezky pro začátečníky...

První lekce "Jak obratně měnit plány" začíná. V sedum ráno bimbá zvon v kapličce, co stojí vedle chalupy. Všichni lezou ze spacáčku, balí batohy (o půlku menší, než máme my) a utíkají snídat. Boží atmoška! Na rozdíl od nich sbíháme po jídle zpátky do Feichtenu. Hodinky, které měří kde co, hlásí u auta 9 kilometrů (což je asi pěkná blbost). Skáčeme do auta jedeme celým kaunertalským údolím na konec toho pitztalského. V Plangerossu zvoníme na naší zimní paní domácí a prosíme, jetli si u nich můžem nechat dva dny auto... Jak naivní... :-)

V chytrých článcích Německého alpského spolku jsme se dočetli, že je horách zásadní pořád počítat se změnami a velmi pečlivě plánovat. Ani ve snu jsme neměli tušení jak moc nás bude toto upozornění provázet. Tak obyčejný nápad přejít z Kaunertalu do Pitztalu a vrátit se z5 do Kaunertalu mělo spousta lidí a taky se jim to povedlo, narozdil od nás :-)...

Eliška si užívá prázdniny ve Sluňákově na táboře dětí z Českých škol bez hranic a Jáchym řádí s bratránkem u babičky. Ne a ne se pořád prokopat k seminárce o palmáči a mizejících deštných pralesech. Včera jsem vzorně nakoupila vše potřebné do školy podle seznamů, které jsme dostali ještě dřív, než vysvědčení i když už prej v Německu Ordnung není :-). Z expedice Svišť se budeme vracet na poslední chvíli, takže nemáme na výběr...

Sotva jsem odevzdala poslední univerzitní klauzuru z thajštiny a shrnutí referátů ze semináře o přírodních katastrofách utíkala jsem pro děti do družiny. Jáchym měl v aktovce svoje první vysvědčení a hned, jak mně zmerčil, už ho pyšně vytahoval na rozdíl od Elišky, kterou zajímalo jenom JESTLI UŽ PŘIJEL TADÍK. Vrátila jsem se do dob mateřské a byla na týden po dlouhatánské době zase máma na plný úvazek.

Květen má v Německu stejně jako v Japonsku náboj cestovní. Nekonečno státních svátků vybízí k vystrčení nosu z domu i když vlastně na žádné cestování nemáte čas. Nafoukli jsme kola, nasadili brašny a sjeli lesem na hlavák. Úplně ne ZERO WASTE jsme si koupili do vlaku dvě kapučína do papírovýho kelímku a šikovně naskládali naše 4 kola do míst pro ně určených. Jeden vagón je designovaný na 8 kol, což se zná být hodně, ale opět jsme se utvrdili v tom, že náš super nemainstreamový nápad je mainstreamovější, než bychom si byli schopní vůbec představit. No, nic.... pokusíme se nehoblovat nábřeží...