Vidět losy, medvědy, bobry a nechat se sežrat komáry, to byl náš středeční plán. První tři plánované věci jsme pro jejich nezáživnost vyškrtli, takže zůstala pouze ta poslední a ta teda stála za to!

Nebýt naší bezmezné drzosti, asi bychom se v našem montrealském - suverénně nejdražším a tudíž i suverénně nejhorším - bydlení ani pořádně nenasnídali. Babča nad hrobem nám připravila bohatou hostinu sestávající z jednoho plátku toastového chleba s míchanými vajíčky, resp. jedním míchaným vajíčkem. Pro nás dva dohromady. A to jestli vůbec. Aspoň skořápku tam mohla nechat, bylo by toho dvakrát víc. Poté se na půl hodiny vypařila, předpokládajíce asi, že budeme s naší megaporcí bojovat dlouho. To ale nevěděla, že těžko nakrmit Čecha jedním plátkem toastového chleba, takže když se objevila, slušně jsme požádali o další krajíček. Nebo raději hned dva. Pro každého. Extra půlvajíčko se už nekonalo, tak jsme to zalepili alespoň marmeládou.

Město Sault Ste Marie leží přesně na půlce cesty mezi Rice Lakem, WI (bydliště Mickey a Jima) a Torontem, ON. A tam jsme si dali sraz. Je to necelých 700 kilometrů z obou stran. Teda z Toronta je to jako o 10 kiláků víc. Ale nad tím jsme jen velkoryse mávli rukou a někdo i nohou, nejsme přece žádné socky, né :)

Mohli bychom. Stačilo udělat krok a byli jsme tam. Na spojnici mezi Huronským a Hořejším jezerem se nachází jeden několikametrový stupeň, který je vyřešen velkým zdymadlem. Respektive několika velkými zdymadly umístěnými paralelně vedle sebe. To aby byl průjezd lodí plynulejší, jelikož je tento průplav jedinou možnou cestou pro transatlantické lodě k velkým přístavům v Duluth a Thunder Bay. No a my v sobotu projížděli jedním z těchto zdymadel, tím nejkrajnějším na americké straně řeky. A když naše loď ve zdymadle vystoupala až na úroveň pevniny, byla mezi palubou a zaslíbenou zemí americkou cca 20centimetrová mezera. Je pravda, že dále byl nějaký plůtek, ale ten by nebyl problém přeskočit, teda pokud by nás do té doby Amíci nezastřelili. Ale oni jsou hodní, oni by nám nejdřív něco řekli. A třeba i napsali nějaké hezké věnování do pasu. Takové to, že nás zase rádi za 30 let uvidí.

Druhá snídaně v luxusu ukončila naše víkendové setkání s Mickey a Jimem. A prakticky uzavřela i celou naši dovolenou. Nicméně jen téměř, neboť bylo nutno absolvovat zpáteční cestu do Toronta. Dilema, kterou trasou se vydat, jsme byli nuceni řešit i nyní. Tentokrát jsme rozhodnutí nechali až na křižovatku v Espaňole, kde se odděluje silnice na Manitoulin Island. Na křižovatce se nacházelo informační centrum, tj. malinký krcálek s ještě menší úřednicí sedící pod přepážkou (termín "za přepážkou" je v tomto případě značně zavádějící) a zahrabanou hromadou materiálů, tj. asi dvěma barevnými brožurkami. Vyžádali jsme si informace o trajektu do Tobermory, jež byly podrobeny analýze u pravé americké instantní polívky v Tim Hortons. Ať jsme to brali zleva nebo zprava, jediný trajekt o půl šesté večer, který nám ještě neujel, by nám asi moc nepomohl.

Předposlední červnový týden se v Torontu každoročně nese na vlně velkého festivalu Pride 2006, což má být kulturní a zábavný festival o porozumění mezi různými skupinami lidí. Mezi jednu z nejvýznamnějších skupin bezpochyby se pasovali "všakvítekdo", což bylo vidět i na závěrečném průvodu městem v neděli odpoledne. A pokud nevíte, mrkněte na fotky a bude jasno :) I když, upřímně řečeno, ani my neměli mnohdy jasno - je to vlastně ženská nebo chlap? Třeba na tom budete trochu líp...

Každý ostrovan má rád termální prameny, bydlení v hotelu japonského stylu, ony proslulé japonské služby a kratičký intenzivní odpočinek.