Hlad nemám, žízní netrpím, anglicky neumím a žloutenku jsem zatím nechytil. Toť konečné zúčtování prvního dne v jednom městečku na jihu Kanady, kterému říká ňákých 6 miliónků jeho obyvatel Toronto.

14.ledna jsme vyrazili za sněhem do Alp. Někteří jedinci se obzvláště těšili na hordy francouzského sněhu, dalo by se říci, že marně. Risoul nám na oplátku nabídl nádherné počasí s maličkou výjimkou v úterý, kdy na nás svatý Petr seslal pěknou bouři. No, aspoň jsme okusili od každého něco...

20.října jsme se se školou LCDH vydali do Troji na přednášku pana Trnky do tamější japonské zahrady...

konečně nastal můj vysněný den, letadlo přistálo na letišti v Čibě u Tokia... Imigrační úředník nám popřál krásný pobyt a už jsme utíkali pro kufry a za ČiČi, která pro nás přifrčela autem spolu s maminkou i tatínkem...

Řekne-li se Japonsko, ihned si každý představí digitálky, rýžové všecko, mrakodrapy... a Fujiyamu. Nenašli byste mezi 130 milióny Japonců jediného, který by horu Fujisan neuctíval tak jako Češi uctívají plzeňské pivo.

Již od svých 10 let propadám kouzlu krajek čím dál více se zamotávám do světa nití, špendlíků a paliček.